Jsou zpátky. Roztančený lev Alex, krizí středního věku trpící zebra Marty, obézní hrošice Gloria a žirafí hypochondr Melman. První Madagaskar sice nebyl žádná pecka a animačně už před třemi lety kopal tak trošku druhou ligu, ale měl jednoduchý příběh a veselá zvířátka pro děti a militantní tučňáky pro dospělé. Po finanční stránce to byl tedy úspěch a dvojka se k nám dostává teď. Trailery příliš nenavnadily a v době, kdy se člověk musí bát, aby na něj nějaký ten animák nevyskočil, když jde vynést odpadky, se zkrátka na druhý Madagaskar nikdo, krom dětí a fanatických fanoušků prvního dílu, moc netěšil. O to příjemnější je zjištění, že to nakonec dopadlo překvapivě docela dobře.

Tvůrci se nerozhodli změnit styl a na rozdíl od konkurenčního Pixaru, jehož pípající robůtek se nepřímo vyjadřoval k ekologické krizi a záchraně planety, se tady neřeší vůbec nic. Vše zůstalo prakticky ve stejné podobě, jako tomu bylo minule, ale zásadní chyby se podařilo vychytat. První Madagaskar trpěl především tím, že vypadal jako groteska, která však prakticky nemá příběh. Podobně začíná i druhý díl. Čtveřice kámošů z newyorské zoo se konečně dostane z ostrova a míří tučňáčím leteckým speciálem zpátky domů pod Empire State Building. Naneštěstí se něco nepovede (možná vás to překvapí, ale tučňáci nejsou zas až tak dobří piloti) a všichni skončí kdesi v africké divočině. A tady lev Alex narazí na svoje kořeny a zbytek rodiny.

Kdyby se však Madagaskar 2: Útěk do Afriky zabýval opět jenom tančícím lvem, nestačilo by to na to, aby se člověk hodinu a půl bavil. Naštěstí to tvůrcům došlo a přihodili každému z hrdinů jeho mikropříběh. Hrošice se nám zamiluje, z Melmana se stává lékař a Marty zjišťuje, co to znamená být součástí stáda. Do toho všeho samozřejmě řádí komando tučňáků, kteří si opět pro sebe kradou prakticky celý film, a přidat se musí i král Madagaskaru. Druhý díl zvířecích dobrodružství má zkrátka tempo. I když jednotlivé příběhy jsou velmi jednoduché a někdy až primitivní, je jich dost na to, aby utáhly stopáž a jakmile se u jednoho zvířete začnete trošku nudit, tvůrci nekompromisně děj ustřihnou a přenesou vás jinam. A to je asi největší deviza celého filmu. Pořád, a tím myslím doopravdy pořád, se tady něco děje a nudit se nebudete. Není důležité, jestli chodíte na první stupeň základní školy nebo každý všední den vstáváte v půl páté ráno do práce, Madagaskar 2: Útěk do Afriky je naprosto nezávadná zábava pro celou rodinu.

Na druhou stranu rychlé tempo a střídání hrdinů je vykoupeno tím, že jakmile vylezete z kina, zapomenete, co se vlastně dělo a o co šlo. Oproti konkurenci působí scénář druhého Madagaskaru velmi banálně a tak nějak potichu asi ani nepočítá s tím, že by ho někdo chtěl dobrovolně vidět podruhé. Krom tučňáků, kteří zde likvidují důchodce a staví vrtulník, tu zkrátka není nic, co by utkvělo v paměti déle než do konce závěrečných titulků.

Co se týče vizuálu, nic zásadního se nezměnilo. Už první Madagaskar hodně ztrácel na tehdejší konkurenci a vsadil spíše na stylizaci než na učesanost a dvojka žádnou změnu nepřináší. Vedle Happy Feet, kde se digitální tučňáci setkávali se skutečnými lidmi nebo Vall-Iho a opuštěné planety Země vypadají pořád Alex, Marty, Melman a Gloria poměrně chudě. Ačkoliv k jistému zlepšení došlo, pořád zůstalo prioritou, aby lev vypadal jako veselá figurka než jako skutečný král savany. A konec konců, proč ne? Na děti to funguje, dospělé to neurazí a filmový Madagaskar si alespoň dokázal vybudovat vlastní a charakteristický styl.

Celkově to tedy dopadlo tak trošku, jak se čekalo. Žádná velká pecka Madagaskar 2: Útěk do Afriky není, ale návštěva kina s mladším sourozencem určitě vaše duševní zdraví neohrozí. Základní příběh je sice primitivní, avšak díky tomu, že svou dějovou linku dostal vlastně každý ze čtveřice hrdinů, vyloženě nudit se nebudete nikdy, protože tvůrci dokáží včas přeskočit od lva k hrošici. Vizuálně Madagaskar na konkurenci sice nestačí, avšak jde si svou vlastní cestou a ta má také určité kouzlo. Pokud vám je tedy více než osm let, nejspíš se lehce nadprůměrně pobavíte, ale jestliže musíte čas od času do kina vyrazit s někým, kdo ještě pár roků nedostane občanku, nic lepšího vám momentálně kina nabídnout nemohou. Přesto žádný životní zážitek nečekejte. Jen ti tučňáci jsou pořád stejní borci.