Na začátku byl papoušek. Vylezl na mangovník, klofnul osmdesátiletého Juvenala Urbina do prstu a způsobil pád, který zasloužilého důchodce zahubil. Jeho poslední slova patřila jeho družce... "Jen bůh ví, jak moc jsem tě miloval". Znělo to spíš jako omluva nebo výmluva, ale když do pohřební síně napochodoval další vetchý stařík, Florentino Ariza, aby po dvaapadesáti letech odloučení vyznal Fermině Daze svou celoživotní lásku, začal divák očekávající romantickou baladu, větřit něco nekalého. Měly ho varovat už ty květnaté úvodní titulky. A také fakt, že román oceněný nobelovkou točí Mike Newell, zabiják jakýchkoliv románů, scénářů a možná i plyšových medvídků (důkazy přirozeně nemáme). Vítejte v Kolumbii, v zemi divných cylindrů, kroucených knírů, podlých kocourů, svolných žen a protivných stařen. Vyznání lásky totiž není doprovázeno láskyplným objetím, nýbrž sprchou nadávek a prolínačkou, která nás hodí o pěkných pár dekád zpátky. Jsme na konci devatenáctého století, elektřina je ještě na houbách a žiletky jsou zřejmě nedostatkovým zbožím, protože jsou všichni zarostlí jako medvědi v říji.

Vyjma žen, což ale nezastaví našeho hrdinu, Florentina, v tom aby si vybral to nejošklivější kačátko v okolí. Málokdy mám výhrady k půvabům herečky, ale tady jsem si celou stopáž říkal, co ten nešťastník na té holčině vidí. Nevěřící Tomáš byl ve mne živen i absolutní ztuhlostí Giovanny Mezzogiorno. Otec herec, matka herečka, dcera měla raději prodávat rohlíky. Jenže potíže mají i o poznání slavnější herci - John Leguizamo jako otec oné dívčiny a překupník s mulami jediný pochopil, že má mít v puse doutník a tvářit se jako totální bourák, aby mu to prošlo. Jeho přehrávání by mohli závidět všichni producenti telenovel na sever od Panamy, tomu se říká uvědomělý herecký výkon! Všichni ostatní, od Benjamina Bratta až po Hectora Elizonda, se snaží se svými falešnými plnovousy a vráskami tvářit tak oduševněle, až vás z toho bude jímat hrůza. Javier Bardem je pak chodícím příslovím "pro dobrotu, na žebrotu". Snaží se ostošest, ale jeho postava je tak, s prominutím, blbá a proces stárnutí tak nepřesvědčivý, že se mu budete chechtat ještě pozítří.

Nevím, jak moc Newell předlohu ořezal, ale jeho neschopnost práce s herci by se měla ztrestat holobičem. Všichni do jednoho totiž po place pochodují jako smyslů zbavení, říkají strojovým hlasem naprosto pitomé hlášky (nejhůř to jde těm brazilským stařenkám, které v anglicky mluvené adaptaci zůstaly jako symbolická poklona knížce) a účastní se ještě pitomějších situací. Úvodní pád ze žebříku může soutěžit se Svěrákovým pádem z kola, a když poznáte Florentina, který po každém milostném vyznání zvrací ostošest nebo naopak brečí u pelesti maminčiny postele, budete si říkat, že Márquez snad podplatil ctěnou porotu nebo se v daném ročníku nobelovky rozdávaly za dobré chování.

Ne že bych v zápletce neviděl onu osudovost lásky, co překonává generace, ale v Newellově zpracování je slibná látka ředěna zevjněškem z druhořadé mexické telenovely a navíc neustále narušována jak dírami v logice (ti dva se mezi přerodem z Florentina mladšího do Florentina staršího mohli snad tisíckrát setkat), tak neuvěřitelně směšnými situacemi. Florentina po cestě za novou prací znásilní jakási dívčina, načež pochopí, že nikoliv v alkoholu, ale v sexu je lék na jeho zlomené srdce. Vrátí se zpátky do rodného města, kde postupem času osouloží 622 žen. Píše si o tom deníček a zhruba tucet těch souloží budete muset absolvovat s ním, poté co jedna ze souložnic řekne "Láska je všechno, co děláme nazí" a kocour jiné poškrábe Florentinovi zadek, takže sténání se změní ve skučení, jsem to s tím filmem definitivně vzdal. Když v závěru jakási jedubaba řekla, že Florentino je podle drbů kolujících ve městě panic a homosexuál, chechtalo se už celé kino. Oba hlavní aktéři už v tu chvíli kroutili sedmdesátku, měli na sobě tři kila make-upu a já se pořád nemohl rozhodnout, jestli vypadají líp nebo hůř než na začátku filmu.

Potíž je v tom, že zatímco na papíře asi sami sebe přesvědčíte o tom, že obstarožní, slizký a kulhavý Florentino souloží s dvacetiletou neteří svého kamaráda, v hledáčku kamery taková situace (se všemi pikantními detaily) působí značně přihlouple, tím spíš, že pro ní ani Newell, ani scenárista Ronald Harwood nemají žádné zajímavé vysvětlení. Cholera je jedním z filmů u kterého se musíte do dalších a dalších minut vysloveně nutit (ostatně něco vás musí přinutit na film jako takový zajít, s tímhle názvem z něj komerční trhák snad ani být nemohl). Uznávám, že v mém případě jde i o mírnou nekompatibilitu s prostředím, ve kterém se film odehrává, ale největší vliv na výsledek má očividně Newell. Ano, fanoušci Harryho Pottera mě teď budou trhat na kusy, ale Cholera by mohla být učebnicovým příkladem toho, jak netočit filmy! Gradace tu absentuje, přechody z období do období jsou zbytečně násilné a klíčové momenty (milostné vzplanutí ústřední dvojice) předem zahrány do autu. Hlavně že na těch souložích se Newell vyřádil. Tohle já nevymažu z hlavy... když semdesátiletý Hector Elizondo přijde do kanceláře a zahlédne šedesátiletého Bardema, jak souloží s novou sekretářkou, zachroptí jen bezmocné "Děláš to přesně jako tvůj otec. Chtěl jsem ti jenom říct, že jdu do důchodu." Nevím, jestli tohle fungovalo v knize, ale na plátně to opět vyvolává jen rozpačitou bouři smíchu.

Ten definitivně mrzne na rtech v posledních patnácti minutách, kdy zjistíte, že velká pointa se nekoná a že budete muset vytrpět ještě pár mimořádně zneklidňujících záběrů. Hlavní hrdina se dočkal po dvaapadesáti letech a pořádně si oddechnul, já trpěl "jen" dvě a půl hodiny a přesto si dovolím tvrdit, že jeho břímě chápu. On naivně doufal, že ho miluje ženština s jedním univerzálním výrazem (takové to zamyšlené "nenechala jsem doma zapnutou žehličku?"), já naivně doufal, že Mike Newell je alespoň rutinér. Za vyučenou jsme dostali oba, ale já narozdíl od Florentina nezvracel a neodnesl jsem si z kina jizvy na zadku. Ty duševní však bolí o to víc. Myslete na to, než na tuhle kolumbijskou "dobrotu" pošlete sebe nebo maminku.