Adaptace stejnojmenného románu W. Somerseta Maughama přichází na plátna našich kin s trailerovým předvojem, který v sobě spojuje hudbu jako vystřiženou z Posledního samuraje a poetiku odosobněného čínského světa za dob neklidu, v němž se zmítají zoufalí cizinci z Ameriky. Ukázka působí až strhujícím dojmem a nafukuje komorní příběh do velkolepých rozměrů, jenž by při troše štěstí mohly ťuknout do čela věhlasnou akademii, která každoročně uděluje zlaté plešouny.

Skutečnost se má bohužel tak, že Barevný závoj není ani zdaleka tak velkolepý, jak se navenek prezentoval. V tomto bodě se hodí zdůraznit, že marketing filmu (tam, kde je ho vidět), působí skvěle a jistě přiláká do kin spoustu lidí, kterým táhlé smyčce a záběry na prosluněné zelené pahorky dělají dobře. Plus pro autory, mínus pro diváky, kteří za své peníze dostanou přece jen něco trochu jiného. Zdržuji se tvrzení, že film svým osobitým stylem neobstojí, jen si dovolím malé varování, že putování po horách a rozhledy po okolní krajině dostávají pro dnešek vale a ustupují charakternímu herectví.

Barevný závoj se stopáží prokousává prostřednictvím dvou leitmotivů. Tím prvním je lehce naivní, přesto románově fungující záchrana kousku země, kde řádí ošklivá nemoc a mladý ambiciózní doktor z poměrů téměř smetánkovských přijímá výzvu ve smyslu jejího vymýcení a záchrany obyvatel, kteří s ní ještě nepřišli do styku. V linii číslo dvě (nesporně zajímavější) sledujeme osudy zmiňovaného doktora v boji se soupeřem mnohem silnějším – láskou. Jeho partnerka se proti němu provinila nevěrou (ale nebudeme si mazat med kolem pusy, přehnanou péčí ji manžel nezahrnoval a ona se bavit potřebovala) a aby byla ušetřena hanby, dá jí manžel ultimátum – vycestuješ se mnou do Číny a budeš hodnou manželkou po mém boku, zatímco se budu starat, aby tisíce lidí neskončili ve smrtelné agónii. V praxi to vypadá tak, že on přes den běhá kolem řeky, ona se přes den k smrti nudí, aby s ním za tmy povečeřela a nudila se i celou noc, zatímco on pracuje v přilehlé kůlně.

Obě roviny se prolínají v logicky konzistentním celku, v jehož odrazu zajímavě kontrastuje malost dvou citově odtažitých lidí (symbolicky umístěných kdesi v údolí) s velkolepostí země, kde je pro ně vše cizí. Právě zde k sobě potřebují najít cestu, protože jen oni dva si mohou navzájem podat pomocnou ruku – ať už jejich výlet předcházely jakékoliv šarvátky. Režisér John Curran poměrně ortodoxním způsobem dávkuje jejich vztah od vyloženého odporu přes letmé náznaky až po dychtivé soužití, prostřednictvím střídmě črtaných netradičních reálií jim však vdechuje jakýsi rozmáchlejší rozměr. Proto možná i zapomenete, že Barevný závoj je ve své podstatě velice komorní film o pár hlavních postavách, které chodí mezi interiéry a nedokáží se rozhodnout, co vlastně chtějí.

A i když plyne pohodlně a bez záseků, po nějaké době se bohužel utopí ve schematické repetetivnosti, která na sebe jen dál a dál vrší jednotlivé situace, ovšem s mizivou emocionální expanzí. Není to až tak zásadní, pokud má film co nabídnout bokem, ale někde ve dvou třetinách mu docházejí síly na mnoha frontách a jen díky zkušenostem všech zúčastněných se ho ještě včas podaří dostat na správnou kolej. A v okamžiku, kdy se na ní usadí, už dojede do cíle poměrně bezproblémově (zdůrazňuji bezproblémově).

Přestože zmiňované záběry na sluncem zalité pahorky a mlžné opary olizující probouzející se krajinu jsou v traileru zastoupeny hojně, jak už bylo naznačeno, ve filmu jich o mnoho více neuvidíte. Barevný závoj zaplatili skoro celý dva lidé, kteří bohužel nejsou majiteli věhlasných studií, ani nerýžují galony pohonných hmot z vrtných plošin. Edward Norton a Naomi Watts si zkrátka a dobře chtěli splnit své společné filmové přání a dali do něj, co mohli. Fakt, že vypadá trochu chuději, umně zakrývají dobrými hereckými výkony a John Curran pevnou rukou, pod jejíž režijní vládou nebudete nad nezávislostí filmu ani příliš často přemýšlet. O čem budete přemýšlet možná víc než často, je lineárnost celého vyprávění a fakt, že se dá i bez hlubších filmových znalostí díky nahozeným vodítkům odhadnout do konce během prvních čtyřiceti minut. Zda vás to bude bavit až k závěrečným titulkům, je otázkou - do puntíku vyplněná žánrová šablona včetně finiše může i nemusí být k dobru věci. Záleží na tom, zda jste přišli relaxovat či si příběh emocionálně prožít. Ať tak či onak, na výstupu vám vylezou dvě hodiny skvělého herectví v rámci exteriérů, kam se asi jen tak nepodíváte. A slušné řemeslo, za které se nikdo ze zúčastněných nemusí stydět.