"Píši vám jedna mínus, Todde Fielde, nebo lepší dvojku. Vyberte si." Asi tak by mohl znít verdikt imaginárního pedagoga, který by hodnotil jeho nové drama Jako malé děti. A bylo by jen na poctivosti tvůrce, ke které ze známek by se přiklonil. Zda-li by si připustil, že jeho film není úplně dokonalý a nebo chtěl za každou cenu v notesu vidět jedničku, byťsi následovanou záporným znaménkem.

Osobně tak nějak tuším, kterou ze známek by si Field vybral. Jeho poslední film je toho důkazem. Ve svém maloměstském dramatu byl velmi upřímný (vím, jak je toto slovo zprofanované), nesnažil se o žádné extrémní hloubkové vrty, prostě psal a točil o všednodenních věcech, které kapka po kapce zakládají na vztahový problém a nepříjemné zjištění, že se ve stávající situaci zalknete. A chcete změnu. Příběh jeho hrdinů je malý, není prakticky ničím výjimečný a v drobné variaci jej zažila/zažívá tak třetina populace. Ale paradoxně právě proto o něm má smysl točit. A ani nemusí zaznít slovní spojení "nastavit zrcadlo." Pokud totiž Fieldovu filmu něco chybí, je to právě vztyčený moralistně-pedagogický ukazováček, který sděluje něco ve smyslu "kdo s čím zachází" nebo "já vám to říkal." To Field nemá zapotřebí a proto i přes jistou míru nutného zjednodušení a nadsázky působí jeho film jako ze života. Pokud se jakožto čtenáři MZ necítíte na drama pro třicátníky a výše příliš mladí, přistupte. Třeba se vám to v budoucnu bude nějak hodit.

Jako malé děti je tak trochu pokračováním Fieldova předchozího filmu V ložnici, ale s divácky mnohem atraktivnějším konfliktem. A pro typy, které potřebují slyšet zrovna tohle: dokonce se v něm i víc souloží. Field není žádný troškař a co do spletitosti dějových linií nám sledování příliš neulehčuje. Sledujeme nejen milostný zálet ústředního páru Sarah (Kate Winslet) a Brada (Patrick Wilson), ale poměrně dost se toho dozvíme i o Bradově manželce Kathy (Jennifer Connelly), kamarádkách Sarah ze čtenářského spolku, Bradově fanaticky zapáleném příteli Larrym (Noah Emmerich) a vztahu místního exhibicionisty ke své matce. Jsou sice hlasy, které tvrdí, že tím se film zbytečně nabobtnal na bezmála dvě a půl hodiny, ale dovolím si tvrdit, že právě tohle snímku prospělo. Field se totiž snaží postihnout kontext a důvody pro určité lidské konání, které mohou vycházet z minulosti, ale zrovna tak se formují v přítomnosti. A znáte-li problém v celé šíři, jen těžko máte odvahu soudit. Nikdo z postav filmu tedy není absolutně zavrženíhodný, ale nikdo není ani bez svého dílu viny. Viz třeba Bradova manželka, která jsouc dokumentaristka, je schopna se dojmout nad cizím utrpením, a měla by si víc než kdokoliv jiný dát pozor na detaily, ale skřípání ve vlastním vztahu, které věstí, že se blíží katastrofa, už není schopna postřehnout. A podobně neprozřetelných postav, které jsou zaměřeny jen na vlastní kuličku a nedokážou postřehnout zjevné, je film plný.

Je zajímavé sledovat, že i přes vnější propletenost každá dějová linie odráží název filmu – dospělé postavy stejně jako jejich děti nedokážou dohlédnout důsledky svých rozhodnutí, těkají a nedotahují věci do konce. Postavy také mají problémy kořenící v dětství nebo dokonce problém s dětmi (exhibicionista). Celkově je film plný rodičovských postav, které to se svými dětmi myslí v zásadě dobře, ale neuvědomují si, že na problému potomků mají také svůj podíl. Byť má Jako malé děti lehce přepálenou stopáž a občas se najednou honí příliš mnoho zajíců, Fieldovi se ke konci podaří všechny linie splést do uspokojujícího vyvrcholení, jehož dvojznačnost možná oceníte až s podobnými životními zkušenostmi. Já osobně podobný ending zažil u několika vztahů ve svém okolí, takže jsem s katarzí problém neměl a naopak jsem ocenil to, že režisér točí pro svého druhu menšinové publikum, které ledacos vydrží. Budete tedy jen na vás, jak si vlastně vztah Sarah a Brada přeberete – ať už jako čistě sexuální puzení, hledání spřízněné duše a nebo hledání životní alternativy. Postavám v některých momentech zajedete až neuvěřitelně pod kůži, ač jindy se vám budou zdát zcela chladné. Ale přesně tak to v životě občas chodí. Zejména pak v situaci, kdy si ani jedna strana není ochotna připustit, že ve vakuu nelze žít a dříve nebo později se budou muset rozhodnout, jak dál.

Jako malé děti však není jen filmem ze skupiny smrtelně vážným. Ačkoliv jeho postavy neustále něco řeší, hledají alternativy – a přitom zoufale šlapou vodu na místě – Field čas od času zařadí zařadí prvek, který diváka trochu probere a nenechá jej dívat se na svět jen černými brýlemi. Když si uvědomíte, že Jako malé děti je ve své podstatě červenou knihovnou naruby, mnohem lépe přijmete hlas vypravěče, který je tam jaksi “navíc” a jakoby některé věci zbytečně doříkává. Zejména tehdy, když už je vám více méně všechno jasné. K literárnímu pozadí ostatně odkazuje i debata stárnoucích dam o morálce Madame Bovaryové. Stejnou nadsázkou jsou papírové kapesníčky plné spermatu, ke kterým jedna z postav postupně přičichává, aby se ujistila, že je to opravdu to, co si myslí. Zcizující a zdánlivě umělé prvky však z odstupu působí funkčně, neruší a jejich prostřednictvím si uvědomíte přesně to, co režisér chce.

Celá herecká sestava působí velmi kompaktně, postavy jsou dobře napsany, chemie funguje, ústřední konflikt bez problému vtáhne, tak proč tedy nedat nejvyšší hodnocení? To je právě ten největší paradox celé věci. Čert vem přepálenou stopáž a honění příliš mnoha zajíců najednou. Je to dobré drama a (nejen) svým vrstevníkům jej doporučuji kudy chodím. Je škoda, že Field, který po celý film budoval atmosféru a situace takřka hlemýždím tempem, ve finále trochu cukne, zrychlí a tím od nás postavy jakoby oddálí. Netvrdím, že na mě finále nezapůsobilo, ale tím, jak chtěl ve všech dějových liniích dospět ke katarzi zároveň, musíme neustále překlikávat z jedné postavy na druhu. Zamrzí to zejména u linie Brada a Sarah. Takže se nelze zbavit pocitu, že Field mohl postavám přece jen ještě trochu naložit a udělat ze svého filmu nejen drama dobré, ale rovnou vynikající. Prostě jen nekopírovat život, ale jako dramatik do toho přidat něco navíc. Však víte, jak se cítíte, když vás těsně “před vrcholem” někdo vyruší z činnosti, která vás až dosud tak bavila...