Být neortodoxní se vyplatí. Trailer k Little Children vypichuje z celé své celuloidové anabáze pouze jeden motiv, aby z něj pečlivě od prvních črtů vykouzlil překvapivě dramatické peklo. Průnik do milostného trojúhelníku je nečekaně intimní, plných vážných pohledů kontrastujících s detaily na doteky a detaily tělesných křivek. Chytlavá montáž sama o sobě plní svou funkci dobře, ale… na tom ještě není nic neortodoxního. Ke slovu totiž přichází zvukový podkres. A když uvádím zvukový, myslím zvukový – Little Children postrádá jakýkoliv hudební motiv, i když ona skrumáž vlakových hluků by se dala s klidem za symfonii považovat. Pozvolna přicházející upozornění o rozjetém kolosu mění zlehka své tempo do vyšších otáček a nasazuje vážnost v souladu s tím, jak zvážňuje střih v obrazové složce. A pak se se srážkou dětského vlaku přetaví v ohňostroj emocionálních výkřiků podtržených jakýmsi podvědomým strachem z toho, že ten vlak kolem vás jede nějak zatraceně blízko. Jakási neuchopitelná lidská prázdnota čiší z toho krátkého audiovizuálního útvaru, kde slovo gradace nemá přesné ohraničení a zanechává ve mně velmi silný chuťový dojezd, kterému se těžko bráním; A vzhledem k vymezenému času, na kterém operuje, jen obtížně se mi hledají nějaké výtky. Tenhle spot je ztělesněním zážitku, pro nějž miluju trailery a kvůli kterému jsem téměř ochoten sáhnout po nejvyšším hodnocení. Ale je to zřejmě natolik subjektivní, že by mě zbytková redakční síla velmi pravděpodobně umlátila ;)