No safra. Před pár dny jsem u Zathury básnil o tom, že hrát neznamená vyhrát, a k tomu přisypával mnohá další hráčská moudra zděděná od kmetů v naší famílii, a teď abych se hned po týdnu se do téhle vaty znovu zaplétal. Čeští distributoři jsou totiž rafinovaní, a tak „vykolejený“ název Derailed znovu nahodili na správnou dráhu totálně klišovitou nálepkou Hra s nevěrou. Dá se polemizovat o tom, jestli se z téhle gamesy dá skutečně něco vydolovat (asi záleží na morální integritě a délce manželství), jestli se v ní může podvádět a jestli se v ní pečou oplatky (znáte ty kecy o tom, že „chlapi můžou“, ne? :-), ale jelikož nechci kvůli jednomu pitomému aktu distributora přebírat zákazníky doktoru Plzákovi, nechám mentorování a radši dloubnu do žeber thriller Mikaela Häfströma. Pokud by ten akceptoval rétoriku uplynulých řádků, musel by dosvědčit, že hra s nevěrou je předem promarněná záležitost, při níž přijdete o čisté svědomí, možná o lásku, v nejlepším i o rodinu, a pokud vám kolem kvartýru zrovna začne oxidovat francouzský psychopatický slizoun typu Vincenta Cassela, možná přijdete i o celoživotní úspory.

Pochopitelně ne ledasjaké úspory – balík peněz určený rovnou pro nákup životně důležitého přístroje pro vaši dceru-cukrovkářku. Aby byla šlamastyka dokonalá a utrpení hlavního hrdiny Charlieho dostatečně zveličené. Co uděláte pak? Zaplatíte nebo si necháte zdevastovat všechno, o co jste mnoho let pečovali? Samozřejmě, užívat si na cizím „hřišti“, jakkoliv dočasně nebo náhodně, se prostě nemá. Häfström ale na rozdíl od pana prezidenta nepovažuje záletnictví za „chození na červenou“ (aneb dělají to všichni, tak proč bych si s Klárou neskočil na dvě sady tenisu, vy falešní a prázdní mravokárci), takže na jednom záletnickém trámu bez váhání postavil celý thrillerový krov. A ten drží. Hlavně díky důvěrně známé a dobře zachycené psychologii, v níž oba budoucí milenci touží, zdráhají se, protože ví, že nesmí, ale zároveň se pozvolna přibližují posteli se zakázaným ovocem. Žádný jeden pohled, zkousnutý ret a elá hop do dáli od manželského stereotypu tak jak nám o nevěře vyprávějí hollywoodské stereotypy – Hafström dbá na detaily a propracované sbližování, takže pokud vás Derailed něčím přitáhne, bude to nejspíš právě ona důvěrně známá a trvale kamuflovaná touha sáhnout si na cizí maso.

Psychologie zastává poháněcí funkci i po prvních ranách Vincenta Cassella, protože celou dobu vycházíme z Charlieho povinnosti držet jazyk za zuby a platit. Jenže něco jiného je tímhle způsobem uvádět do děje, horší je však takto zneužívat zranitelnosti titulní postavy v zájmu kamufláže vlastní průměrnosti, z níž akorát vyplývá rovnoměrně vzrůstající tlak na Charlieho hlavu – tak jak na ni s minutami přímo úměrně víc a víc tlačí stahující se vyděračský svěrák. A právě tady může náročnější zubař oťukávat první kazy.

Tak jak se začnou vrstvit absurdní zákruty v ději, jak se logika stáčí do míst, v nichž by normální člověk dle mého reagoval úplně jinak (návštěva u rodinného krbu), a jak z Häfströma vycítíte upjatou snahu zatěžovat Charlieho bedra až ve strojovém rytmu dalším a dalším závažím, prolátne se, že Hra s nevěrou není nijak výjimečným příspěvkem do žánrové diskuze. Když se budete tísnit v tisícovém davu, můžete si pozornost získat buď něčím, co ostatní snad ani nenapadlo, anebo tím, že budete klidně i starou známou věc vyřvávat nejvíc nahlas – téhle jednoduché, ale pravdivé logice Hra s nevěrou ukázkově nevyhovuje. Monotematičnost příběhu sice dovoluje přímočaře napínat, ale v momentě, kdy se napíná technicky průměrnými prostředky a kdy režisér dost dobře neumí odpálit sprinty ani zlověstné konfrontace způsobem otevírajícím svěrače, poznáte jak chutná nevýrazný film. Okořeněný navíc béčkovým, nastavovaným i kompletně blbým finále.¨

Přesto věnujme pozornost ještě jedné pochvale – směřované nedokonale oholené líci Clivea Owena. Nebývale civilní a ve své nejistotě obyčejného človíka přesvědčivý i hodný sledování, bude modroočko Clive určitě jedním z elementů, které vás v kině stoprocentně nezklamou. Jennifer Aniston je mnohem méně výrazná, ne ale – jak by se nám „anistono-bijcům“ chtělo tvrdit - kvůli své herecké nezáživnost, nýbrž jednoduše z přikázání Häfströmovy thrillerové koncepce. Chtěli byste asi vědět víc, ale neřeknu vám ani co by se do myšího pšouku vešlo, protože kouzlo okamžiku vyplynulo právě z mé totální nevědomosti. Proto bych vám i radil nečíst jiné recenze než tu moji – jednak kvůli tomu, že vás alespoň malinko navedou na tu správnou stopu, zadruhé kvůli tomu, že se tímto oficiálně prohlašuji za usurpátora všech vašich „předpremiérových myšlenek“. No dobře, kecám (stejně byste podváděli), takže si klíďoprďo hledejte předčasně indicie ke Hře s nevěrou třeba ve vánoční Mateřídoušce. Budou tam možná stejně jako já psát o přímočarém díle, které zabírá přesně průměrné teritorium, ačkoliv se tu či onde labužnicky prochází ve výšinách i kutálí do filmového předpeklí. Ale nezhnusí vás. A možná ho podobně jako já důkladné konzultaci se Scottovým Dominem (které jsem viděl o dvě hodiny později) budete velebit jako emocemi prodchnutou žánrovou výplň, která vám sice nenačrtla nová thrillerová východiska, ba ani nepohladila tou omšelou řemeslnou jistotou, ale rozhodně vás nenudila. A to v dnešní době není úplně irelevantní záminka pro hvězdičkování.