Tak dlouho se do lesa volá, až se ucho utrhne. Nebo tak nějak. Prostě tak dlouho se v Hollywoodu pokoušejí zpracovat nějakou látku, která má potenciál proměnit se v sakra dobrý film, až z toho vyleze něco jako The Last Voyage of the Demeter. Už je to dvacet let, co se o tomhle projektu začalo mluvit poprvé a během té doby se kolem něj motali šikovní lidi jako Viggo Mortensen, Ben Kingsley, David Slade, Jude Law nebo Neil Marshall. A já se na to ty dvě dekády pořád tak trochu těšil a nadšeně hltal každou novinku o tom, že drákulovský příběh někdo vytáhl z development hell a hodlá ho skutečně natočit. No a pak jsme dostali tohle. 

The Last Voyage of the Demeter je adaptací části drákulovského románu Brama Stokera, ve které upír cestuje z Transilvanie do Londýna a během toho si pochutnává na nebohých námořnících. V knize jde o krátkou kapitolu, ale dost zajímavou a filmová verze byla od začátku pojímána jako variace na Vetřelce zasazená na loď, kde by místo Gigerova monstra požíral nebožáky nejslavnější upír všech dob. To jsme nakonec víceméně dostali. Bohužel v podobě, jaká rozhodně není uspokojující. 

The Last Voyage of the Demeter: FOTOGALERIE

André Øvredal si díky filmům jako Lovec trolů, Tajemství slečny neznámé nebo Noční můry z temnot vybudoval celkem solidní renomé v hororovém žánru, tady ovšem jako realizátor tvrdě narazil. Přitom první dojem dovede jeho námořnicko-upírský horor udělat velmi dobrý. Přístav v Bulharsku na konci devatenáctého století vypadá dobře, se samotnou lodí si architekti a designéři taky vyhráli a ačkoliv byste tu nějakou hereckou hvězdu hledali marně, obsazení je co se typů týče velmi dobré. Všichni – od trošku známějších ksichtů jako Liam Cunningham (Hra o trůny) a David Dastamalchian (posledních pár let každý druhý film, na který si vzpomenete), až po ty prakticky neznámé. Hlavní hrdina v podání Coreyho Hawkinse to má trošku těžší, protože se tvůrci napůl marně pokoušejí prohloubit jeho charakter, minulost a traumata, aniž by to bylo potřeba a aniž by o to v tomhle žánru někdo stál, ale prvních pár minut z touhle partou a v tomhle prostředí vypadá sakra dobře a výpravně. No a pak se vypluje na moře a začíná děs a hrůza. 

I nečtenáři vědí díky úvodní scéně, jak to nakonec dopadne a já měl u Demeter celou dobu pocit, že André Øvredal se s tímhle faktem nedokázal poprat a vlastně celou dobu kašle na to, aby vytvářel nějaké skutečné napětí, když ví, že to je reálně k ničemu. Takže nechává hrdiny, aby se chovali jako úplní dementi. Ale fakt úplní. Takže i když ví, že se po jejich lodi pohybuje hodně nebezpečné monstrum, hlídkují v noci jednotlivě. To by se dalo pochopit na začátku, ale ne ve chvíli, kdy všichni námořníci si jsou vědomi, s kým mají tu čest, kdy a jak útočí a do háje i kde má rakev, v níž přes den spí a kterou by šlo vyndat a hodit do moře. Tady jakoby po každé noci všem někdo vymyl mozek a nikdo se nikdy nepoučí, nepřizpůsobí, ani sakra nezamkne v kajutě s nabitou puškou nebo něco. Dementnost chování hrdinů naprosto ničí veškeré pokusy o budování hororové atmosféry, protože prostě víte, že film nedovolí hrdinům, aby se chovali jinak než jako idioti. 

Je to celkem škoda, protože prostředí lodi je skutečně atraktivní a řeči o tom, že The Last Voyage of the Demeter bude něco jako Vetřelec na moři, nebylo jen machrování. André Øvredal tu přímo cituje záběry ze Scottovy klasiky a některé momenty, kdy už jede sám za sebe, mají potenciál působit přinejmenším šokujícím nebo nepříjemným dojmem. Krom toho samotný Drákula inspirovaný Nosferatu vypadá vcelku hnusně (tudíž dobře) a film se ho nijak zvlášť nepokouší schovávat, tajit nebo jen naznačovat jeho existenci, protože diváci vědí od začátku, kdo na Demeter vysává krev. Takže si té potvory docela užijeme. 

Přehrajte si trailer No ale to je tak všechno. The Last Voyage of the Demeter absolutně nezvládá prodat svůj potenciál a díky pitomosti hrdinů, nezúčastněné režii a hlouposti dalece přesahující to, co jsem schopný tolerovat (a v tomhle žánru jsem schopný tolerovat hodně), nakonec nudí a svou bezkrevností a nenápaditostí občas až otravuje. Po dvaceti letech příprav bych očekával, že tvůrci budou mít alespoň tušení, jakým základním chybám v hororovém žánru se vyhnout. A oni jim místo toho jdou naproti.