Richard Curtis je dlouhé roky svébytnou filmovou značkou, která avizuje feel-good romantiku z britských ostrovů. Platí to i tentokrát, deset let po ultimátně zamilované Lásce nebeské, jež do velké míry vyčerpala potenciál žánru - Curtis totiž vymyslel elegantní kličku a přišel s dojákem, jenž ctí všechny atributy jeho oddychovek, pouze tentokrát originálně vnáší do hry fantaskní prvek cestování v čase.

Lásky čas: FOTOGALERIE

Cameron, Zemeckis nebo Gilliam se nemusí bát, že jim někdo fušuje do sci-fi řemesla, Curtis se totiž nezatěžuje s časovými paradoxy, nepotřebuje ani sebeshazovačnou hlášku o brčkách ve stylu Loopera. Prostě jen konstatuje, že muži v rodině šarmantního Billa Nighyho mají schopnost vracet se v čase, že jim k tomu stačí zatnout pěstičky a že efekt motýlích křídel je přeceňovaná blbina. Fascinující sci-fi element tu je prostě jen záminkou k roztomilým scenáristickým cvičením „jak prožít zlomové životní scény co nejlíp“ a „jak navést čáru osudu co nejblíž happy-endu“.

V první půlce filmu tak dostáváme vlastně romantické Na Hromnice o den více, řízené protřelým matadorem, jenž si umí vyhrát s každou etudou a dopovat ji zároveň vtipem, spontaneitou i příjemnou vychytralostí. Kočíruje při tom tradiční leporelo rázovitých vedlejších postaviček (potrhlá sestra, bonvivánský tatík, mlčenlivá matka, mrzoutský příbuzný z velkoměsta, nafrněná sexbomba), v odzbrojujícím podání neokoukaných ostrovních tváří a sladké Američanky Rachel McAdams, díky čemuž se Lásky čas okamžitě větře do přízně. Instantně vyvolá smích i dojetí, sympatie si bere po hrstech od první do poslední minuty.

Přehrajte si trailer Všechny ty zábavné miniatury, které by bylo nefér prozrazovat, ale nemají moc pevnou oporu v příběhu. Romantická linka se vyřeší v půlce filmu a zamrzne u sentimentální idyky, která za celé roky nečelí žádné pořádné zkoušce. Pozornost se tak přesouvá ke vztahu otce se synem, potažmo ke štěstí celé rodiny, ale i tady se klouže spíš po navoněném povrchu, daleko od reality, ba dokonce daleko od běžných filmových romanťáren – Curtis už spíš operuje v mezích sladkobolných reklam na bonboniéry Merci.

Chybí tu opravdové konflikty, kruciální momenty, jejichž překonávání definuje jak postavy, tak skutečné lidi. Kdo si myslel, že hlavní hrdina využívající takhle nefér výhody zjistí, že musí za svůj dar nějak zaplatit nebo aspoň čelit hořkým kompromisům, ten se šeredně plete. Curtisův svět totiž v zájmu vyvolávání dobré nálady zapomíná na opravdu bolavé momenty nebo tvrdá rozhodnutí a jen prostě mámí smysly roztomilými scénkami.

Činí tak samozřejmě neodolatelnou formou, skrze návykově pozitivní momentky, které vám v sekundě vykouzlí úsměv na tváři a podmanivě nasvítí krásy i skromného rodinného života. Něco hlubšího a přesvědčivějšího mi tu ale tentokrát schází, protože Curtis už spíš než nasládlou pohádku servíruje opium, v němž je i ta nejšílenější bouře stejně příjemná jako svěží vánek o slunečním dni.