Originální snímek Persepolis natočený dle předlohy Marjane Satrapi slavil slušný mezinárodní úspěch, a tak není divu, že se filmové adaptace dočkal i její komiks Kuře na švestkách. V tomto případě však tvůrci nepřipravili animák, ale rozhodli se pro hranou variantu. I když značně stylizovanou. Zápletka filmu působí na první pohled značně banálně. Nasser-Ali je vynikající íránský virtuóz, který žije jen pro své umění. A tak ve chvíli, kdy přijde o své housle a nedokáže za ně najít adekvátní náhradu, rozhodne se zemřít. Rodina ho na pohřbu oplakává a Nasser tak působí jako sobecký hajzl, který se kvůli vlastní slabosti vykašlal na ženu i děti. Nicméně než Nasser doopravdy zemře, leží osm dní na smrtelném loži a vzpomíná si na zásadní momenty svého života, díky kterým bychom jeho rozhodnutí měli lépe porozumět.

Nehrozí tu nezáživné melodrama plné exaltovaných emocí a solidních hereckých výkonů (Mathieu Amalric, Edouard Baer, Maria de Medeiros), protože už zpřeházená vypravěčská struktura dává tušit, že Kuře na švestkách se vydá poněkud originálnější cestou. Většina scén překypuje vizuálními nápady a hravostí a dohromady má film značně svébytnou poetiku. Řada vážných situací je odlehčována absurdním humorem, flashbacky a flashforwardy se do sebe kaskádovitě noří, všudypřítomný vypravěč záměrně přehrávané situace komentuje s lakonickým klidem, všechny kulisy i kostýmy jsou stylizovány do jakéhosi staromilského bezčasí, kamera kolem jednotlivých scén důmyslně tančí a střih je pak nápaditě prolíná. Do toho režiséři neváhají často měnit žánry, takže chvíli sledujeme horor, chvíli sitcom a pak najednou zase animovanou rozprávku. Dohromady by se dal hravý styl přirovnat snad k Amelii z Montmartru nebo třeba filmům Wese Andersona.

Bohužel oné hravosti není dost. Kdyby držela režie nohu na plynu po celou dobu, jednalo by se o vynikající podívanou, ve které by divák jistě s každým opakovaným zhlédnutím nacházel další a další perličky. Satrapi s Paronnaudem ale pedál sešlápnou jen občas, a tak vedle stylových a zábavně přepísknutých pasáží sledujeme i ty zcela prosté veškerých vypravěčských kudrlinek. V těch najednou máme před očima spíš banální melodrama, ve kterém postavy provokují svými malichernými problémy/neproblémy a ukazují, že jsou to všechno vlastně ovce, které se nedostatkem nějaké minimální vnitřní síly dostaly v životě na slepou kolej.

Netuším, zda se jedná o sofistikovanou reflexi íránské mentality či nějakou autorčinu depku, nicméně nebýt solidních herců a hravé režie, která zachraňuje, co se dá, bylo by Kuře na švestkách pouze ukňourané poselství o nanicovatosti života bez lásky, plné nesympatických nehrdinů, kteří si za všechno můžou sami.