Streamovací gigant Netflix rozhazuje peníze všude možně, zejména nás ale mohou těšit jeho investice do lokálních produkcí, díky kterým pak mohou vznikat hezké originální látky jako Díra, Kyslík, Kde je moje tělo?, nebo čerstvě Krvavě rudé nebe. Jasně, jejich kvality jsou různorodé, své diváky si ale většinou najdou, a málokdy je to vyložený průšvih. A to samé platí i o posledním zmiňovaném. Kvality jsou různorodé, ale není to vyložený průšvih.

Krvavě rudé nebe je německý akční horor, který si už od prvního traileru získal přízvisko Smrtonosná past v letadle. Důvod je zřejmý, parta teroristů obsadí mezinárodní let, a jeden nečekaný hrdina – v tomhle případě žena – jim začne pomalu ale jistě kazit plány. Má to jenom jeden drobný háček. Ta žena je totiž upír.

Nebýt nadpřirozeného háčku jedná se o tradiční dějovou strukturu, kterou po úspěchu první pasti zopákla hned celá řada filmů. Některým se to povedlo víc, některým zase míň, Krvavě rudé nebe bych pak zařadil do té druhé kategorie, druhým dechem ale dodávám, že o vyloženě špatný film se v žádném případě nejedná.

Úvod filmu je poměrně slušně natočené přistání letadla někde uprostřed Skotska, kde před ranvejí už čeká místní útvar rychlého nasazení a je patrné, že letadlo unesli teroristé. Snipeři jsou na pozicích, charismatický velitel bere vysílačku a vyjednávání může začít. V tom ale z letadla vyskakuje malé dítě a my se vracíme o několik hodin zpátky a začínáme sledovat, co vlastně celé akci předcházelo. Potud dobrý. Zápletka je pak velmi prostá, matka se synem nasedají na letadlo do New Yorku, kde matku čeká důležitá operace. První indicií k tomu, že je ovšem něco jinak, je nutnost cestovat za tmy.

Tady ještě udělám malou odbočku a budu chválit. Ačkoliv se plno moderních filmů o upírech pomalu přestává řídit tradičními pravidly žánru a vytváří si svá vlastní, Krvavě rudé nebe naopak jede přísně v rámci nastavených mantinelů. Jinými slovy žádné světlo, kousance, které proměňují ostatní, zrychlené léčení, nebo třeba klasické probodávání srdce. Film sám o sobě pak sice nahlas nepopisuje, jak přesně upíři fungují, nebo co je jejich slabina, ukazuje to ale poměrně explicitně, což je rozhodně fajn.

Nadějně rozjetý úvod se ovšem začne rychle sypat v momentě, kdy se letadla začnou zmocňovat oni teroristé. Těm šéfuje Dominic Purcell, kterého budete znát z Útěku z vězení, jeho role je ale překvapivě malá a zbytek záporáků tvoří dost zapomenutelná parta. Problém spočívá i v jejich nejasném plánu, motivech, nebo vůbec v tom, jakým způsobem režírující Peter Thorwarth ukazuje jejich přesuny po letadle či zacházení s pasažéry. Střih je vůbec zvláštní v tomhle filmu. Postavy se objevují a mizí podle potřeby, jednou je ulička v první třídě prázdná, po druhé tam záporák sleduje svého šéfa krvácet na zemi, aniž by třeba zkusil jakkoli zasáhnout.

Scénář se vůbec musí v druhé polovině snímku dost ohýbat, aby hlavní hrdince vše vycházelo, všichni byli tam, kde jich je třeba, a příběh se mohl zdárně posouvat kupředu. Logické lapsy jsou jedna věc, tady se ale dějí vyloženě do očí bijící blbosti, což je zatraceně velká škoda. Když už je totiž řeč o hlavní hrdince, fakt, že je upírkou, není po pár minutách akce vůbec tak bizarní, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je to vlastně po celou dobu fajn aspekt, který činí jinak smutně nevynalézavý film alespoň trochu zajímavým. Navíc se tu ještě stíhá budovat malá mytologie okolo toho, kde se hrdinka vzala, jak se stala upírkou, či proč se tak zoufale snaží, aby se ostatní neměnili v další upíry. V tomhle snímek jednoznačně boduje, jenže dění v letadle je zkrátka mnohdy tak ubíjející, že to stejně ke spáse nestačí.

Přehrajte si trailer Finále zpátky na letišti je fajn. Tady je naopak vidět, že scenáristé od začátku věděli, kam se jejich děj bude ubírat, a podařilo se jim ho se ctí uzavřít. Pořád tomu však předcházely ty dvě hodiny nesmyslně jednající party záporáků v letadle, které se tvůrcům za takových podmínek zkrátka nedají odpustit. Mohli si totiž vymyslet doslova cokoli jiného, co by dávalo aspoň trochu větší smysl, přidat tam upíry, a mít z toho furt béčko, ale aspoň sympatické. Takhle se celý koncept zasekl v půli cesty, a já se nemohl rozhodnout, jestli to vlastně bylo lepší než tragická Armáda mrtvých, nebo ne. Nakonec dávám o bod víc, protože mě to aspoň chvílemi bavilo, a neuráželo to nijak extrémně divákovu inteligenci, v obou případech byl ale potenciál podle mě trochu jinde.