Válka lidí a vlkodlaků, přičemž všichni mají makeup a jsou to teenageři. To jsme ještě neviděli! Aha, vlastně viděli. A několikrát. Sakra, no co se dá dělat.

Není roku, kdy by se nás inspiračně vyschlí filmoví tvůrci nesnažili obalamutit historkami, že alternativní existence typu vlkodlaka či upíra řeší středoškolské problémy a lásku jako my. Většinou do toho hrají Evanescence, všichni chodí v upnutých kožených kombinézách, trousí hluboká životní moudra a když je to potřeba do záběru, nasadí si žluté kontaktní čočky. A ano, vždycky je tam jeden až dva výbuchy a nějaký ten výstřel. Párkrát to bylo oddechově zábavné, dnes už je to otravné. Krev a čokoláda je prý podle knížky, kterou nás pravděpodobně nikdo nezná, ale… pojďme se tvářit, že ano a i proto může film alespoň jednomu z vás udělat radost.

Kde jsem to… aha. To bylo tak. On byl člověk a ona vlkodlak. I když to tak vůbec nevypadá, nějakou záhadou si projeví vzájemné sympatie a ona se postaví proti celému svému rodu. Její rod zahrnuje asi třicet mladých chlapců ve věku od patnácti do devatenácti, kteří se v různě početných skupinkách trousí po prázdné výrobně absintu (jak… gotické) a nechají se peskovat od Oliviera Martineze. Ten si obecně odjakživa hrál na to, že má charisma, což může a nemusí být pravda v závislosti na tom, zda situaci hodnotíte z pozice muže či ženy. Důležitým faktem zůstává, že Martinez je z celého ansámblu zdaleka nejstarší a tudíž mu úspěšnost v roli velkého kápa přirozeně plyne z věkových dispozic. Ohledně těch hereckých je na tom prachbídně a těžko uvěříte, že vede tak početně osazenstvo oveček, které si v jeho stínu navzdory svému postpubertálnímu věku nedovolí jakýkoliv rebelský výstřelek. Situace je zdaleka nejhorší, promlouvá-li k nim skrze jazyk, kterým nevládne jako člověk, natož jako vlkodlak v upnuté motorkářské bundě. Ano, řeč je o prosté angličtině, která zní v dlouhých souvislých úsecích tak živě a charismaticky, jako by ji pronášel Karel Roden (pokud jste nikdy neslyšeli Karla Rodena mluvit anglicky dlouhé věty, představte si třeba Chow Yun Fata).

Koncept filmu není ani zdaleka jeho největší slabinou. Ostatně, není jediný důvod pro to, aby něco podobného nemohlo opět fungovat, pokud to absolvovalo dostatečné divácké prověření. Láska jako osudový mantinel pro znesváření dvou rodů zamávala už audiencí většiny Shakespearových dramat a není tedy třeba automaticky sahat pro pytlík na zvracení jen proto, že se do schématu zapojí moderní středoškoláci a vlkodlaci (kteří jsou ještě určitě pro spoustu diváků „nejvíc cool“). Jiná situace nastává, když se taková věc špatně natočí. A modří už zřejmě tuší, že usměvavá bruneta Katja von Garnier netrefila filmový terč tak úplně do jeho středu. Stalo se něco horšího – sestřelila ho na zem, ohnula přes koleno, zlomila a spálila. Jinými slovy – věrohodnosti a uvěřitelnosti ohledně pocitu, že nesledujete více než pár lidí roztroušených v kulisách, kterak zkouší na školní vystoupení, je asi tolik jako kuřecího masa v kuřecích nugetách z fast foodu s motivem pána s červeným nosem. Ostudně prostá zápletka, jejíž leitmotiv je rozprostřen už do prvních minut, neuhýbá ve svém prvoplánovém tahu na branku ani o píď: Vše, co si dokážete představit pod konstatováním „vlkodlak a člověk spolu chtějí být, ale není jim přáno, jéje, to bude bolet“ je vyplněn do posledního puntíku, aby nenabídl ani o píď větší vzrušení.

Tu a tam je ve scénáři zakotven akčnější moment (honička), což pro režisérku v praxi znamená, že u svých hrdinů načne pohyb a pak střihne někam jinam. Vlkodlaci v lidské podobě mají umět skákat z velkých výšek, což je ilustrováno rychlým pohybem několika běžících nohou a rovněž rychle střihnutými dopady při seskocích zhruba z jednoho metru, aby se lovci zčistajasna jako šachové figurky rozestavěli po střechách a římsách a začali si místo dravé naháněné povídat. Orientace v prostoru, zkracování a prodlužování vzdáleností mezi postavami a obrovská časová relativita jsou vůbec obecné problémy, které scénář i jeho režisérku nepříjemně sužují. Všichni se tváří neskonale drsně, popíjejí decilitry absintu, ale když dojde na akci, zmítají se v krátkých a trhaných záběrech, jako by je předčasně vytáhli z lazaretu a ještě nemohli běhat v ničem lepším než vietnamských dřevákách. Hlavní hrdinka v podání Agnes Bruckner je pak noční můrou všech choreografů, milovníků akčních scén i všech žen, které dnes a denně nechápou, proč se místo jedné pořádně mířené facky musí tolikrát kopat do rozličných míst na protivníkově těle. Dokáže zkazit náladu i těm, kterým snad v první čtvrtině filmu přišla v upnutých džínech sexy a příliš by se necukali, kdyby se jim přistěhovala do sousedství.

Pokud akční scény kočíruje neumně, v technických finesách a vizuálních tricích padá Katja von Garnier na ústa fatálně. Pomineme-li, že veškerý děj se odehrává v Rumunsku (přesto uvidíte i záběry z Francie), vypadá Krev jako čokoláda jako velmi levná televizní inscenace od našich západních sousedů, na které můžete neuvážlivě narazit o víkendu na Primě. Proměny na vlkodlaky se dají se zatnutými zuby přežít, u kamerových obletů se už rozskřípou na všechny strany, boje člověka s vlkem jsou pak čirým utrpením.

Krev jako čokoláda je bonbónová inscenace pro nedospělé výrostky od deseti do dvanácti let, i když i těm by mohlo vadit, jak moc se tu mluví a málo jedná a kolik akce se tu naznačuje v porovnání s nuzným výsledkem, který se vám pak dostane. Hlavní hrdina je pako, hlavní záporák pako tuplované a mezi nimi běhá blonďatá vlkodlačice a tváří se devadesát minut jako že už strašně moc chce, aby to všechno skončilo. Asi si ani neumí představit, jak moc jsem ji pochopil. Ustupte chtíči a nastolte rozum – tahle krev klidně může být hnědá a vonět jakkoliv, ale po čokoládě rozhodně nechutná.

P.S. Mimóznější distribuční překlad už tu dlouho nebyl.

P.S. Pokud si přesto z nějakého důvodu myslíte, že jste podchytili jeho hluboký jinotaj, odeberte se prosím s vysvětlivkou do komentářů! (vyvarujte vysvětlením typu „ve filmu byla čokoláda, takže tak“. Všiml jsem si jí ve třech záběrech také ;).