Sakra, to bylo dobrý!

Rozhazovačná politika Netflixu v posledních třinácti měsících konečně nese i své filmové plody a zvlášť letos na podzim, kdy se tenhle hegemon začal třást o své postavení, nám v rychlém sledu doručil hned několik lahůdek.

Netflix je jako prostopášný mecenáš, o jehož obchodní racionalitě lze s úspěchem pochybovat, ale řadě tvůrců dopřává nejen pořádné budgety, ale i nadstandardní svobodu – a i když to občas vede ke vzniku projektů, jimž by přísnější dramaturgický dohled rozhodně neublížil (lehce u Scorseseho Irčana, těžce u Bayova 6 Underground), tahle velkorysost pomáhá i ke vzniku rozmáchlých autorských projektů, jež by se nikdy nedostaly k takové mase diváků nebo by nemohly tak inspirovat svou výjimečností. Moc mě těší, že poslední zmíněnou skupinu rozšířil i The King.

Do jeho recenze jsem se určitě nehnal – zrovna v téhle historické problematice celkem plavu a ani Shakespearovy hry, dotýkající se vlády Jindřicha V., jsem zrovna nečetl ani neviděl. Nedokážu proto posuzovat významové nuance nebo posuny v přístupu ke slavnému králi a jeho pobočníkům, stejně tak ani nemůžu polemizovat s historickou věrností. Posoudit nicméně dokážu, že jde o jeden z nejpůsobivějších a nejzajímavěji zrežírovaných titulů letošního roku.

The King se nemůže chlubit kdovíjak rozmáchlými kulisami, preferuje interiéry a tři louky s hradem před čirou opulencí. Přesto mu lze jeho dobovost věřit v každém momentu – výprava je správně špinavá, kamera zabírá detaily na chodby, stany, močály, hradby, průchody a ložnice tak vychytrale, že celý film působí výrazně velkolepějším dojmem, než kolik by člověk odvozoval z velmi úsporného rozpočtu 23 milionů dolarů. The King opravdu vyznívá jako hutná středověká podívaná, jejíž svěží jazyk a dnešní energii postav zasazují adekvátně tvrdě do historického kontextu svíčky, bláto i usekané hlavy.

Pomáhá k tomu kamera Adama Arkapawa, ponořená to temných kulis a měkkého světla, její táhle pohyby a precizní kompozice, nezřídka evokující nejen renesanční malířské mistry. Luxusní je i hudební doprovod, taktéž neokázalý ale skvěle funkční – precizní práce s rytmem střihové skladby dovoluje i z docela obyčejných scén udělat výjimečný divácký požitek, parádní podívanou, která mi zimomriavky dopřávala v poměrně pravidelných intervalech, ač by to poměrně prostý obsah daných scén úplně nepředpokládal.

Extrémně silnou stránkou filmu, který vám připomene, že ve zbrojích umírali častěji než čtyřicetiletí Melové Gibsonové vytřepaní osmnáctiletí panici, je herecký ansámbl. Robert Pattinson i Joel Edgerton si zapisují do svých filmografií jedny z nejvděčnějších úloh, králem je tu ale jednoznačně Timothée Chalamet. Je to právě jeho prýštící charisma, strhující herecká přirozenost a absolutní schopnost odtáhnout i relativně poklidné scény, které posouvají tenhle biják o level výš. Díky Chalametovi je ta story o mladinkém a nejen kvůli svému drobnému a pohublému vzezření podceňovaném dědici koruny tak působivá - a ukázky jeho schopností i náznaky nelítostného psychopatismu imponující i mrazivé. Chalamet je nejtalentovanější herec své generace. King. A tenhle biják jeho nový trůn.

Král je jedním z obrazově, hudebně i herecky nejpodmanivějších titulů letošního roku, soustředěnou a neprvoplánovou historickou podívanou, která na panování i válčení nahlíží z poměrně originální a neokoukané perspektivy. V letošním top tenu si budu Krále jaksepatří hýčkat.