Jistota je zdroj nesnášenlivosti. Bez pochybností není třeba víry. 

Dvě myšlenky, které ve svém projevu před zahájením papežské volby vysloví Thomas Lawrence v podání Ralpha Fiennese, který se jako jeden z kardinálů a zároveň děkan stará o organizaci celé konkláve. Zároveň dva srážející se principy snímku Konkláve. 

Konkláve natočil německý režisér Edward Berger, jehož adaptace Na západní frontě klid si připsala, pro mnohé nespravedlivě, i oscarovou nominaci za nejlepší film. Řemeslně na vysoké úrovni, ale poněkud se míjející s myšlenkou románu, tak zněla hlavní výtka. Berger tentokrát převádí na plátno román Roberta Harrise. 

Ústřední konflikt Konkláve nespočívá tolik mezi postavami jako mezi dvěma koncepcemi církve. Je to boj o modernitu. A tento sentiment vyvolává i na úvod zmíněný proslov kardinála Lawrence. 

Konkláve musí rozhodnout, zda zvítězí liberálnější pojetí víry, které zastává jak Lawrence, nikoliv vážný kandidát, a kardinál Bellini (Stanley Tucci), jenž chce církev obrodit snášenlivostí a dát větší prostor ženám, nebo konzervativnější pojetí italského kardinála Tedesca (Sergio Castellitto), který dosud lamentuje nad nahrazením latinské liturgie národními jazyky, a nigerijským kardinálem Adeyemim (Lucian Msamati, pirát ze Hry o trůny). Pro něho hovoří fakt, že zastupuje katolicky se rozrůstající africký kontinent. Proti mluví jeho vztah k gayům. A pak je tu oportunista Tremblay (John Lithgow) s velkou šancí vyhrát. 

V Konkláve vnímáme vrstvy dějin, k nimž se upíná zejména evropský, a tím spíše římský, klérus, který je silně orientován do minulosti. Církev je pro evropské kardinály hlavně minulost. Proti tomu se vymezuje mladý kardinál z Kábulu. Pro Latinskou Ameriku, Afriku, Asii je katolicismus stále svěží, zdá se. 

Film zdařile kontrastuje právě tisíciletou tradici a ritus s moderní technologií – jako když se tmavý kouř značící neúspěšnou volbu vyvalí z k tomu určené plechovky. Už samé uzamčení duchovních, jejichž víra má transcendovat tělo, v kapli, z níž nemohou odejít, je báječně ironický a kontrastní moment v celém procesu papežské volby. 

Ale přece jen mají kardinálové ve své izolaci více luxusu, než kolik se v minulosti volitelům dopřávalo. 13. století zažilo téměř tři roky trvající konkláve. Nevybíravě se ke kardinálům zachovali ve 14. století, když je zavřeli do lyonské katedrály a nenechali je vyjít, dokud někoho nezvolili. Tak se stal papežem nikoliv nejvhodnější kandidát, ale ten na pohled nejstarší a nejchuravější, který měl ambiciózním kardinálům brzy zajistit novou šanci na papežský stolec. Přepočítali se. Jako Jan XXII. úřadoval téměř dvě dekády. Ne vždy se tedy volby papeže odehrávaly krátce či důstojně. 

Konkláve klade velký důraz na zachycení procedur, chápe organizovanou církev také jako svého druhu liturgii. Každý úkon má přesně daná pravidla, každý oděv pečlivě poskládané vrstvy a uhlazené záhyby, každé gesto, každé slovo svůj význam ve striktní posloupnosti papežské volby. 

Konkláve se honosí skutečně vynikající zvukovou složkou a velkým smyslem pro detail (odlomení pečetního prstenu). Kamera se pohybuje v prostorách Sixtinské kaple a Vatikánu velmi ladně a sebevědomě a Berger inscenuje obrazy značné síly. Michelangelovy výjevy na stropě Sixtinské kaple používá jako juxtapozici dění pod ní. Viditelně si užívá kontrast purpuru s bílým kamenem a mramorem Vatikánu. 

Konkláve je thrillerem, procedurálním dramatem a zároveň nese rysy detektivky, a to přímo poirotovské, jelikož jsou všichni vyšetřovaní uzavřeni na jednom místě a my se prostřednictvím Lawrenceova pátrání dozvídáme o jejich tajemstvích. 

Snímek rovněž pokládá otázku, kdo je hoden mít moc. Zastánci Belliniho se odvolávají na jeden z principů moderny, tedy že moc korumpuje a že by jí měl vládnout pouze ten, kdo o ni nestojí. Zároveň s touto myšlenkou polemizuje, když ukazuje, že být nadán mocí vyžaduje rozhodnost i houževnatost, nikoliv apatičnost.  Nelze předpokládat, že kardinálové nejsou ctižádostivci, kteří se už předem vybrali své papežské jméno. 

Pečlivě budovaný dojem z dómu politikaření a intrik poněkud narušuje finální akt, který je možná až příliš na sílu a idealistický.

Při psaní o Konkláve nelze opominout dvě díla z poslední doby, která se papežstvím zabývala. Dva papežové s mimořádným také přinesli dialektický kontrast dvou světonázorů, prezentovali ale Benedikta XVI., navzdory síle Hopkinsova výkonu, jako argumentačně slabšího, zatímco Benedikt XVI. byl velký intelektuál.

Největší podobnost však sdílí se dvěma řadami seriálu Mladý, respektive Nový papež. I zde se kladou otázky po smyslu a srdci víry. A paradoxně je to mladší Lenny v podání Judea Lawa, který je konzervativnější než jeho protějšek John Malkovich. I Mladý/Nový papež zdůrazňuje materiální složku církve, je plný detailního snímání roucha, papežových bot, rituálů. Jeho punkovosti se však Konkláve ani nesnaží přiblížit.

Všem zmíněným hercům ve velkých rolích se minimálně vyrovná Ralph Fiennes, který jak plénu, tak plátnu vládne s velkou přesvědčivostí.

Přehrajte si trailer Podobně jako kardinálové nemohou opustit určené prostory během volby, ani my nedostaneme chvilku, aby naše pozornost zabloudila jinam. Konkláve si ji udržuje pevně.

Konkláve je fenomenální, a to v pravém smyslu slova. Smyslové vnímání a zobrazení fenoménů souvisejících s katolickou církví je hlavním cílem snímku. Vidíme látky, předměty, rituály, to vše z velké blízkosti v senzoricky, sluchově opojném snímku. 

Na otázku, zda se jedná o brilantní film, lze odpovědět slovy. Nebo z komína vypustit bílý kouř.