Filmy Bohdana Slámy většinou poznáte během pár sekund. Jeho režijní rukopis je natolik charakteristický, že se v něm bezpečně zorientujete po několika málo scénách. To ovšem neberte jako kritiku, neboť to samé se dá říct o celé řadě podobně výrazných režisérů – od Petra Zelenky až po Kena Loache. Pohyb osvědčených figur po důvěrně známé šachovnici společenských vztahů pro Slámu představuje způsob, jak komunikovat s publikem. Na druhou stranu je tímto svým specifickým přístupem zacementován v určitém žánrovém koridoru, v němž se obtížně manévruje jiným než důvěrně známým směrem. Zatím ze svého zažitého uměleckého stereotypu vybočil pouze u ambiciózního dobového dramatu Krajina ve stínu (2020) a bude jistě zajímavé sledovat i to, jak si v tomto směru povede v chystané adaptaci Haškova Švejka. Ale to si řekneme až příští rok. Teď je tu jeho novinka s optimistickým názvem Konec světa, a i ta značně vybočuje ze všeho, na co jsme od Slámy zvyklí. V dobrém i zlém. 

Konec světa totiž po letošním Suchu míří do nedávné minulosti, konkrétně do roku 1968, těsně před srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Pokud však po letošních Mádlových Vlnách čekáte další dobové drama na dané téma, budete překvapeni. Tragické události doprovázející konec iluzí o socialismu s lidskou tváří jsou zde podávány pouze okrajově, jako dramatická kulisa k něčemu mnohem niternějšímu, než je vpád sovětských vojsk. Totiž vztahu dědy (fantastický Miroslav Krobot) a jeho vnuka (kouzelný Vojtěch Veverka). Nic víc skutečně nedostanete. Jistě, čas od času vstoupí do děje příslušníci Sovětské armády, ale jejich přítomnost není ničím jiným než jednou z řady nesnází provázejících pobyt ústředního dua v romantickém pohraničí. 

Důvod, proč tihle dva tráví společný čas mimo zbytek rodiny, je prozaický – jako jediní zůstali doma, zatímco ostatní (maminka Magdaléna Borová, otec Daniel Fischer a starší bratr) odjeli do Francie. A jak se následně ukázalo, s návratem to nebude díky vpádu cizích vojsk až tak jednoduché. Doslova jako dva trosečníci se musí děda a vnuk naučit spolu vycházet a přečkat veškeré nástrahy ošklivé doby. Protože co kdyby přišel konec světa? Co potom? Bohdan Sláma vás už od úvodní klapky překvapí svou vlídností, s jakou přistupuje nejen k postavám, ale i k divákovi. Vše, co jindy představuje hnací motor mezilidských konfliktů, je tady upozaděno a odsunuto na vedlejší kolej. Hlavní slovo totiž bude hrát rozvíjející se vztah obou protagonistů. 

Specifikum hodné pochvaly je fakt, že pro Miroslava Krobota byla přichystána role bývalého ruského šlechtice, jemuž se jako malému podařilo zachránit před bolševickou revolucí a následně skončil v Čechách. Tím dostává jeho postava unikátní ráz a těží z něho prakticky celý děj. Krobot se na roli starého aristokrata v socialistickém Československu hodí skvěle a předvádí další svůj neodolatelný výkon. Pod slupkou zdánlivé životní tvrdosti totiž tepe křehké srdce doširoka otevřené lásce jak malého vnuka, tak i vesnické prodavačky (Zuzana Mauréry). Kontrast mezi jeho šlechtickou noblesou a každodenními starostmi vesnického života je součástí melodramatického portrétu doby, která se sice vymkla z kloubů, ale nikdy nepřestala postrádat lidskost.

Co je naopak nutné zmínit jako velké mínus, to je nesourodost použitých témat a absence dramatičnosti. Sláma totiž pojal celý příběh jako sled nejrůznějších událostí, které na sebe nijak zásadně nenavazují a představují příběhový řetěz o bezpočtu článků s nejrůznějšími vedlejšími postavami (např. Michal Isteník ve velmi příjemné civilní roli místního skláře). Většina těchto mikropříběhů funguje díky idylické krajině a použitým lidským motivům výborně, ale toliko izolovaně, bez přesahu do celkového vyznění. Což je velká škoda, protože epizodičnost není pro tvorbu Bohdana Slámy vůbec typická. Proto jsem tak nějak doufal, že se následně ukáže určitá autobiografičnost snímku, jako v případě Po strništi bos pánů Svěráků, čímž by se to celé vysvětlilo. Tu jsem ovšem nikde nedohledal, což znamená, že jsem buď hledal málo, nebo tento zdroj inspirace neexistuje a epizodní řazení děje je důsledkem původního scénáře Ivana Arsenjeva. Ten je sice držitelem Českého lva za Slámovu Krajinu ve stínu, tady ovšem nedokázal sešněrovat jednotlivé medailonky do ucelenější kompozice.

Na druhé straně tady naštěstí máme malého Vojtěcha Veverku, jehož debut si zaslouží jenom samou chválu. Možná si při jeho eskapádách vzpomenete na Tomáše Holého v roli Vaška ve filmu Pod Jezevčí skálou. I ten se musel jako neduživé městské dítě zocelit na těle i na duchu v horském prostředí za dohledu přísného, ale milujícího dědy. Ale i kdyby ta podobnost byla čistě náhodná, Veverka vystřihnul svou dětskou roli s takovou bezelstností, že mu budete věřit každou scénu. Vzájemná popletenost dětské naivity se složitým vnitřním světem stárnoucího dědečka na pozadí nelítostných historických událostí představuje nečekaně poetický náhled na lidské osudy, jaké od Bohdana Slámy vlastně vůbec neznáme. A to je jedině dobře.