Podfinancovaných sci-fi filmů, které si nejsou jisté v kramflecích, nám poslední dobou povážlivě přibývá. Den, kdy se zastavila Země nabídlo divnou pointu, Shyamalanovo Stalo se pro jistotu vůbec žádnou a Knowing Alexe Proyase (Já, robot, Vrána) zase mílovými kroky upaluje k závěru, nad kterým budete vášnivě diskutovat. Není ale úplně jisté, jestli budete žalovat či obhajovat.

Scénář nejnovějšího vědeckofantastického napínáku začíná poměrně obyčejně. Učitel v podání Nicolase Cage (nesmějte se) zjišťuje, že po vykopání padesát let staré časové kapsle bývalých studentů, začíná jeho syn slyšet divné hlasy. Dost možná za to může papír, co si z kapsle vypůjčil. Je hustě popsaný čísly a když je začnete trpělivě kroužkovat, bude vám běhat mráz po zádech. Všechny katastrofy a nemilé věci za posledních padesát let jsou v něm nalajnovány s děsivou přesností. A seznam smrti nekončí aktuálním datem, jde pěkně za roh. Když začne Cage nadcházející katastrofy honit, připadá si jako superhrdina. Jenže poslední číslo už je v dohledu a nikdo neví, co se stane potom. Po lese pobíhají divné šedé přízraky, historie odkazuje na emáckou černovlasou holčičku a Proyas, bičován hitchcockovským soundtrackem, posouvá své figurky neustále kupředu. Knowing (Proroctví) by mělo být poctou Vymítači ďábla. Napínáním diváka určitě drží s Friedkinovou klasikou krok, ale co si počít ve chvíli, kdy zpocený Cage přestane účinkovat a trikové ohňostroje katastrof začnou pohasínat?

Proyas ušlou páru kompenzuje úkrokem do absurdna. Film ani na chvíli nezpomalí, ale zatímco v první půlce vás bude ohromovat, že Nicolas Cage obstojně hraje svoji škatulku (občas se pousmějete, ale další Ghost Rider nebo Rituál se nekoná), případně vám Proyas uštědří podpásovku bezservítkovým zpracováním všelijakých nehod, bouraček a explozí (hořící lidé, roztrhaní lidé, plus mínus dohromady hnusně mrtví lidé) a dlouhými záběry na všechnu tu spoušť, co "naprogramovaná" příroda zařídila, po vstupu do druhého poločasu začnete mít pocit, že hráči útočí na vlastní bránu. Oči ale Proyas hýčká neustále.

Točilo se na digitální RED kameru, takže když spadne doprostřed dálnice letadlo a Cage se dobré tři minuty potácí mezi troskami, sledujete ho v nepřerušeném záběru. Je to děsivé a dechberoucí zároveň. Radost z pátrání se mísí se strachem z toho, co se může skrývat za dalším rohem. Proyasovi sice tu a tam chybí peníze (za padesát milionů zkrátka nenatočíte vizuální parádu ve stylu Já, robot), ale vizuální cit dostal do vínku grátis, takže zachraňuje i náročné trikové sekvence chytrým rámováním a důrazem na utrpení zúčastněných. Michael Bay by možná vyrobil větší výbuch, ale Proyas v lese zohavených těl ždíme emoce po kýblech.

O to víc zamrzí uspěchaný útok na cílovou pásku, kdy se v závěrečných třiceti minutách stane tolik věcí, že nemá smysl je dělit na chytré, hloupé a zbytečné. Výsledek zkrátka zaskřípe a vzbudí dojem cílené agitky, kterou nezamaskuje ani odvážné "konečné řešení". Na podobný ústřel má samozřejmě právo každý, tím spíš, že se můžete po skončení filmu v hospodě tisíc let hádat, jestli to takhle scenárista zamýšlel nebo jestli v tom není něco víc. Faktem však zůstává, že Proyasovy nejlepší filmy měly vždy velmi čisté a srozumitelné vyústění, které nasazovalo korunu předchozímu ději. Proroctví na druhou stranu působí překotně a neučesaně. Skoro jako kdyby zasáhla nějaká vyšší moc. A teď nemyslím opravdovou vyšší moc, která už tolikrát zachránila průměrné scenáristy. Ne, v tomhle případě marně přemýšlíte nad tím, jak byste to ukončili líp, ale zároveň jste si jistí, že byste to určitě udělali jinak.

Díky sebejistému řemeslu, slušným hercům (Cage má pochvalu do žákovské knížky, ještě ubrat na kulení očí a bude to s hvězdičkou) a tempu zkušeného chrta má Proroctví přece jenom hořkosladkou příchuť. Závěrečné kličky mu u mnohých přidají na osobitosti, aniž by cokoliv ubraly z parádního rozjezdu. Nelze však vyloučit, že ostatním naskáčou pupínky. Rád bych vám tu vypsal seznam alergenů, ale Proyas své klubko zamotal tak chytře, že už takhle jsem prozradil víc než dost. Ovšem... malé proroctví na závěr neuškodí: Kašlete na pupínky a jděte. I kdyby vás tenhle film poslal do postele, můžete o něm propovídat celé hodiny. Poslední dobou je to čím dál větší vzácnost. Já osobně mám, několik týdnů po zhlédnutí, chuť jít na film znovu, protože mi sice připadá lehce naivní, kostrbatý a pod vlivem, ale rozhodně ne hloupý. A nehloupých sci-fi, ve kterých se nám mimozemšťani nesnaží urvat hlavu pomocí obřího kosmického megaprásku, si docela vážím. S přivřenýma očima. :)