V roce 1951 se renomovaný režisér (a střihač Občana Kanea) Robert Wise ujal námětu, jenž vypadal jako zaměnitelná kapka v moři brakových sci-fi. Mimozemšťan Klaatu, intergalaktický pacifista v lidském těle, přijel na naši Zemi vyjednat mír. Vesmír nemohl nečinně přihlížet závodům ve zbrojení, proto na modrou planetu vyslal jednoznačné poselství, podpořené nezastavitelnou silou robota Gorta. Z jednoduché látky vznikl snímek Den, kdy se zastavila Země, jeden z pilířů moderní filmové sci-fi, jenž si i padesát sedm let od své premiéry hoví nejen v americkém národním filmové archivu, ale i třeba v žebříčku TOP 250 na IMDb. Dnešním nahypeovaným hitům odolává právem, koneckonců jeho velkou výhodou je fakt, že své kvality těží zejména z komorních dialogů, nerealizovaných v nákladných kulisách, ale obvykle jen v obývacích pokojích a studovnách.

Novou verzi téhož nelze považovat za plnokrevné filmové dílo, které stojí samo o sobě. Slovo remake tu opravdu není jen jako obhajoba pro užití téže značky – poukazuje na velmi úzké sepjetí s originálem, velmi důslednou a ve svém obsahu i věrnou předělávku, která místy hraničí až s poctou. Tvůrci mají původní verzi zjevně hodně rádi, a tak ani tak netvoří něco vlastního na původním půdorysu, ale spíš modernizují a technicky zdokonalují.

Den, kdy se zastavila Země tak umožňuje dvě odlišná čtení: Jako regulérní apokalyptická sci-fi, příbuzná se Dnem nezávislosti nebo Válkou světů, bude budit určitě víc rozpaků než jako update slavného originálu. Tým režiséra Scotta Dericksona totiž zachoval všechny charakteristické znaky původní verze. Většina filmu se odvypráví v poměrně skromných kulisách, v kancelářích, řídících centrálách, v domě profesora Barnhardta nebo, ehm, v lesíku a v pobočce McDonald´s. Prim hrají znovu dialogy. Jejich účelem je těsněji spojit hlavní hrdinku s mimozemcem (přesvědčit jej o tom, že nemá nad lidstvem lámat hůl) a zároveň i výchovně oslovit publikum, aby se jaksi zamyslelo...

Je zřejmé, že tahle přímé naléhání na diváky se dnes už nenosí a že jej může kdekdo odmítnout jako „patetické“, „dojemné“, „americké“ nebo „příliš ušlechtilé“. Přitom nová verze je rozhodně o řád méně naivní, ideály v ní jsou navíc docela důvtipně adaptovány na dnešní dobu. Těžištěm už není zuřivé zbrojení, které dotlačilo Sovětský svaz a USA do stavu „vzájemně zajištěného zničení“ (ano, studená válka už skončila). Klaatuovo dnešní poselství je výrazně zelenější, soustředí se na člověka jako devastátora životního prostředí, jak ve vztahu k přírodě, tak sám k sobě. Militarismus se zredukoval na postavy prezidentů na telefonu a psychopatických armádních velitelů, pro něž je nejpřirozenějším stylem komunikace příkaz „Zaútočit, pal!“. Není to kdovíjak sofistikované pojednání, spíš jen lehký kousanec do agresivního uvažování politických špiček... ale znovu bych si dovolil připomenout jednoduchost originálu.

Derricksonův film oproti němu přidal na emocionalitě (pláče se, truchlí se), a ještě okázaleji zatlačil na univerzální humanistické hodnoty, srozumitelné celému světu. Skrze televizní obrazovky přicházejí zprávy o panice v Evropě i Asii, mimozemští vyslanci se projeví u pyramid i v džungli. Hlavní trojice je pak sestavena podle klasického multikulturního klíče. Míšenec Keanu Reeves, k němu lepá bílá vědátorka Jennifer Connelly, vedle nich otravně upištěný černoušek Jaden Smith. Poblíž arabský vědec, čínský mentor, profesor Barnhardt odehraný s chutí britskou legendou Johnem Cleesem, zkrátka standardizované dílky do čitelné humanistické skládačky.

Základní směřování příběhu přitom zůstalo zachováno, což je jen a pouze dobře, konkrétní peripetie však tvůrci pootočili, takže znalci staré verze rozhodně nebudou moci znuděně předvídat děj příštích sekund. Je navíc docela zábavné sledovat, jak tytéž scény filmaři dramatizují, jak akční a „efektní“ je najednou scéna s postřelením, léčba v nemocnici nebo úprk z ní (o přímých odkazech nemluvě). Je otázkou, jestli tohle zatraktivňování ve filmu nepracuje na úkor psychologie, osobně si to ale nemyslím – v novém Dni totiž není ani náznak nějaké těžší myšlenkové dávky, nad níž by bylo třeba pozorně a soustředěně filozofovat.

Derrickson měl po V moci ďábla znovu velké štěstí na herecké obsazení. Slušnou část jeho filmu odtáhnou jen Reeves a Connelly, přičemž první si svoje bez problému odehraje jen s univerzálním constantineovsko-matrixovským výrazem, za Jennifer pak pracují hlavně hluboké smutné oči. Derrickson okolo nich dokáže umně vířit atmosféru, pohrává si s paprsky světla, výraznou barevnou stylizací i nárazovými trikovými exhibicemi. A já přiznávám, že mi jeho táhlý filmařský styl jednoduše sedí. Zamlouvá se mi, jak scénu často utápí v mlžných oparech nebo jak v ní nechá postavy trochu uměle statovat (to fungovalo už V moci ďábla). Jeho novinka je audiovizuálně vypiplaná a působí konzistentně i při přechodech z ateliérů k té troše velkolepé akce. Úchvatná je zvlášť výprava a design jednotlivých kulis, který bohatě čerpá z 50. let a propojuje je s dnešními možnostmi digitálních technologií, takže výsledek je zároveň „retro“ i „future“. To ještě zesiluje podezření, že na filmu dělali hlavně fanoušci Wiseova filmu; jen si do filmu nabrnkli modernějšího Gorta a výrazně víc si ujeli na jeho destruktivních schopnostech.

Derricksonovi bych tak vytkl snad jen nepochopitelný přesun scény „zastavení Země“ kamsi do háje, jinak je jeho dílo herecky silným a obrazově vypečeným remakem. Bude zajímavé sledovat jeho přijetí, protože povedené stylistické cvičení na téma „zmodernizujeme nějakou sci-fi klasiku“, ještě nemusí znamenat úspěšný a zábavný blockbuster pro diváky nepoznamenané originálem. Ať přijdou s protirecenzí.:-)