Všichni už jsme si zvykli, že Netflix není živ jen z amerických filmů a seriálů, ale velmi aktivně si pomáhá produkcí z celého světa. Velmi výhodná se pro ně ukázala spolupráce s šikuly z Jižní Koreje, nadějné tituly pravidelně vypadávají z Francie, Německa či severských zemí. Po úspěchu seriálového Papírového domu se hojně spoléhá i na Španělsko, protože jak se ukázalo, i zde dokáží produkovat úspěšné a poctivé žánrovky, které hezky vycházejí z hollywoodských vzorů. Do této kategorie mohla velmi snadno zapadnout i novinka Knižní klub zabijáků, jež se rozhodla navázat na úspěchy teen slasherů. Fanouškům vyvražďovaček ovšem moc velkou radost neudělá.

Jak už to tak u podobných kousků bývá, podíváme se na vysokou školu, konkrétně do skupinky kamarádů/knihomolů, kteří mají v mnoha případech ambici stát se spisovateli. Když ovšem hlavní hrdinku Angelu sexuálně obtěžuje její profesor, rozhodne se mu zbytek party pomstít. A jelikož všichni patří mezi fanoušky hororů, chtějí ho vyděsit v kostýmech vraždícího klauna. Jenže vtípek se zvrtne, profesor zemře a kamarádi mají mezi sebou krvavé tajemství, o němž nesmí nikdy promluvit. Jenže brzy je začne vraždit jiný vraždící klaun, který evidentně ví o jejich smrtelném hříchu a partička kamarádů nemůže věřit vůbec nikomu.

Ano, jedná se v podstatě o evropský klon Vřískotu a Tajemství loňského léta, jenže jde o vykrádačku tak moc okatou, až je to v jistých momentech i trošku úsměvné. I tady se scénář snaží reflektovat filmová i knižní klišé žánru, snímek se záměrně zalidňuje tradičními hororovými postavičkami a samozřejmě nemůže chybět knihomolka, co všechna pravidla v jedné scéně nadšeně vysvětluje. Což by nemusel být nutně problém, kdyby si tvůrci s těmito proprietami sami více pohráli či si z nich dělali legraci. Jenže to se neděje, ono reflektování žánru proběhne jen v pár náznacích a snímek je tak v podstatě jen čistou kopírkou, co nepřináší nic svého a všechno již dříve viděné prodává zcela nezajímavě.

Režisér Carlos Alonso-Ojea sice na první pohled servíruje nenáročnou teen jednohubku, která rychle uteče, má sympatický písničkový soundtrack a jednotlivé vraždy sice nejsou nijak extra gore, ale jakž takž potěší. Všelijaké snahy vyšplhat se aspoň do šedivého průměru mu však kazí naprosto toporný scénář, který nedokáže pracovat s napětím a servíruje dost nesympatické postavy, jež se navíc chovají (jak už je v žánru zvykem) jako totální idioti. Navíc vypráví příběh tak průhledně, že už jsem po první mrtvole uhádl vraha a po druhé pro jistotu i motiv. A to už vám z napětí i atmosféry ubere další důvody, proč tento kousek s nadšením sledovat.

Přehrajte si trailer Ve filmu postavy říkají, že není nic horšího, než když spisovatel kopíruje a bez vlastního nápadu opisuje od jiných autorů. Je pak naznačeno, že takový člověk se paradoxně ani nemůže považovat za spisovatele. Nevím, jestli to bylo nějaké mou nepochopené sebeuvědomění a sebekritika, je však úsměvné, že přesně tohle tvůrci Knižního klubu zabijáků celou dobu dělají. Jen unaveně opisují od Vřískotu a spol. a doufají, že to bude nenáročnému divákovi stačit. Jenže tady jinak opravdu není nic moc navíc, ani když se Ojea v pár scénách snaží. Obzvlášť, když je scénář s přibývajícími minutami čím dál tupější a chování postav už prakticky přestane dávat smysl. Ale co, je to krátké (což je na Netflix zázrak) a je tam dost krve, takže to možná těm nenáročným hororovým fandům jako kulisa zase bude stačit. Já už však jen unaveně zívám.