Česká dokumentaristika se dočkala fenomenálního úspěchu. Počinu Kdyby se holubi proměnili ve zlato se totiž podařilo zaujmout na jednom z největších světových filmových festivalů a urvat cenu za nejlepší dokument na letošní přehlídce Berlinale. Což je masivní a dlouho neviděný úspěch pro tuzemskou tvorbu. O to víc překvapující je, že Lubojacki má za sebou po studiích na pražské FAMU pouze pár kraťasů. Svým prvním celovečerákem se ovšem dovedla dostat mezi světovou elitu a sbírat nadšené reakce. Letošní karlovarský festival v rámci sekce Zvláštní uvedení film představil i prvním českým divákům a v září jej uvidíme i v širší distribuci. A je to dobře. 

Dokumentární tituly si tradičně berou na paškál náročná a nejednoznačná témata. Zejména duševní onemocnění či osudy lidí ze sociálně zcela odlišných skupin jsou často vděčným tématem. Nejinak je tomu u snímku od Lubojacki. Ta se ve své mozaice zaměřuje na osud svého bratra, který tvoří páteř titulu. Snímek se dále rozvětvuje i k jejím dvěma bratrancům.. Všichni tito muži, které režisérka miluje a prožila s nimi podstatnou část života, žijí na ulici a potýkají se se závislostí. Fascinující shoda okolností, nebo vzorec, jehož počátky se dají vysledovat k nějakým příčinám? A jak situace působí na autorku, která se rozhodla své pocity zachytit dokumentárním snímkem?

Snímek je propagován jako oslava ryzí autenticity, což platí. Mluvící hlavy nečekejme. Holubi se v rámci autorčina pevného a s jasnou vizí naplánovaného rukopisu ubírají cestou spontánních promluv zabraných na iPhone, který má Lubojacki neustále po ruce. Hlavní osu snímku tak tvoří rozmlouvání s jejím bratrem Davidem, jenž už roky žije na ulici, pere se s alkoholismem a vzpomíná na to, kterak jako mladík na sídlišti jako první seskočil na skejtu z nejvyšší zídky. Časosběrná dokumentace zachycuje jeho vzestupy a pády, snahu se z alkoholové závislosti vymanit, ale i letargické návraty k lahvi. Potud by mohlo jít o standardní film, který by mohl zavánět snad jen lehkým nadprůměrem.

Lubojacki však k výsostně osobní látce přistoupila bez jakýchkoliv zábran. Neskrývá nic a říká všechno, přičemž mnohé promluvy, pramenící z těch nejintimnějších hlubin její psychiky, jsou pro diváka opravdu odzbrojující. Smutek plynoucí z onemocnění blízkého je předpokládaný a snad i automatický. Myšlenky na vlastní vinu, ohrožení vlastní duševní integrity či myšlenky na sebepoškozování či sebevraždu jsou však něčím stejně autorské jako emotivní. Režisérka díky této odvaze rozkrývá aspekty závislostí do mimořádné komplexity, která je současně velmi trýznivá.

Nejen rozmluvami je však toto dílo živo. Introspektivní hloubání nad vlastní rolí v osudech bratra a bratranců by se snad mohlo odvyprávět skrze monotónní voiceover. Lubojacki nicméně divákovi předkládá mnoho pestrých obrazů, které se většinou opírají o AI animace starých fotografií, případně mluvícího holuba ze Snapchat filtru. Zní to dost uhozeně. Umělá inteligence je navíc pojem, který v souvislosti s filmovou tvorbou nikomu příliš nevoní. Svéhlavá autorka ale dovedla v rámci pečlivého dávkování těchto schémat vyvážit uhozenost, edukativní hodnotu i vnitřní monolog tak, aby tyto AI výstupy nepůsobily nahodile ani uměle. V jejich digitální odtažitosti se naopak skrývá mnoho emocí, bezmoc, smutek i strach se daří předat velmi dobře. Dokument i díky AI výdobytkům působí svěže, hravě a originálně.

Závislost není pojem, který by snesl zjednodušování. Rychlá a zdánlivě prostá řešení jsou stejně nemístná, jako nálepkování těch, kteří se s tímto onemocněním perou. Aniž by toto dokument někdy napřímo řekl, z řádek jeho nenapsaného scénáře je to naprosto patrné. David totiž pozoruhodným způsobem následuje klasickou trajektorii závislostního chování, které je bohaté na lepší i horší chvilky. A tím, že Lubojacki si - vyjma bratrova práva veta - nekladla žádné překážky, je divák vtažen do tohoto nekonečného procesu se syrovou intenzitou.

Holubi tak nenabízí řešení. Oproti tomu otevírají mnoho otázek a předkládají komplexní a nepřibarvený obraz toho, co dělá závislost s člověkem i jeho okolím. Zároveň jsme svědky dialogu, který Lubojacki vede nejen s divákem, ale i sama se sebou. Je otázkou, do jaké míry byl pro tvůrkyni dokument psychohygienickou snahou se s tíživou situací srovnat. Z každé scény je nicméně znát, že se muselo jednat o velice náročnou disciplínu, neboť vybarvit divákům takto obnažený autoportrét si muselo žádat obrovskou dávku síly, odvahy i filmařského kumštu. A je fascinující, že Lubojacki to dovedla bez velkého štábu, jen s iPhonem, jasnou vizí a nevídanou nebojácností.