Jak rád se na experimenty Larse von Triera dívám, tak nerad o nich píšu. Potěchu z intelektuální převahy režiséra nad divákem se totiž nevyplácí rušit. Ani v případě, kdy publikum neničí drastické absurdnosti známé z Dogville, Manderlay a – přiznejme si to – Tance v temnotách a kdy se hravostí nesměřuje k naprostému emocionálnímu vyčerpání, ale ke smíchu.

Kdo je tady ředitel? je lehká komedie asi tolik jako je Dogville obyčejné psychologické drama. Nebudu dlouze rozkrývat Trierovu kamuflážní taktiku: Chytře odpočívat můžete u Horší už to nebude, v jehož náručí vám bude hezky a bezpečno. Kdo je tady ředitel? se může na oko tvářit krotce a neškodně, ale při vší snaze jej do šuplíku se strnulými oddychovkami nevecpete. Trier kontinuálně pokračuje v tom, co jej zjevně tolik baví, a znovu rozrušuje žánrový koncept tím, že vystupuje zpoza kamery a vědomě ničí hladkost vyprávění. Představy o příbězích, které vtáhnou, a o zábavě, která vytrhne z trablů běžného dne, jsou Trierem (samozřejmě jím a pouze jím osobně) znovu náruživě demontovány, což pouze potvrzuje režisérovu pověst totálního egomaniaka.

Manipulace s divákem v citových oblastech nahrazuje snesitelnější zkouška, kam až lze při zmíněném „rozrušování“ dojít. Jak by ne, jsme v žánru pohodové veselohry. Můžeme se v ní ovšem bavit i s nesmyslně napsanými postavami? Lze absurditu zobrazených mezilidských vztahů přetáhnout až k osobě autora, který shůry samolibě sesílá twisty? A ještě u toho řve „Koukejte se, co všechno mi sežerete!“ Žereme všechno. Takže ano. Už nezáleží, jak moc špatně je film natočen (v tomto případě rovnou debilně), ani jak moc si bude autor na účet publika masírovat svoje „já“. Projde málem všechno. Trierovi se pochopitelně machruje snadno: Odjakživa jej zdobil cit pro herce (resp. jejich vedení) i talent na bleskurychlé vykreslení zajímavých postav (jejichž nitro přitom nemusí fascinovat složitostí, v tomto případě se jednorozměrnost mění rovnou v úmyslnou plochost) a mistrovské čachrování s ruční kamerou, která se vždy vnořila hlouběji pod kůži (i pod kůži příběh). I tak zašel tentokrát daleko...

Kamera se pohybuje na stativu a výpočty jí automaticky určují úhly a trajektorie, takže výsledkem je na první pohled bordel, v němž postavy vypadávají z obrazu, nedoříkávají věty a nesmyslně levitují zprava doleva. Ale vnitřní podobnost s Trierovým rukopisem zůstává zachována, dokonce bych řekl, že algoritmy nemají k roztěkané kameře z Království zas tak daleko. Trier se tváří, že pokouší už doopravdy nemožné, ale ostrý střih mu stejně zajišťuje, že přese všechny rušivé prvky naplňuje nejklasičtější požadavek na lehké taškařice: Kdo je tady ředitel? totiž i při své formální zrůdnosti svižně letí kupředu.

Znalost zákulisních machinací s technikou navíc není rozhodující. Nemělo by se pod jejich nánosem zapomenout na to nejpodstatnější: Kdo je tady ředitel? sestává z velmi vtipných situací a gagů. Vlnová délka komediálních momentů se sice celou stopáž nemění (mohli jste ji vyčíst už ze synopse v profilu), jejich výživnost je ale bez ustání vysoká. Střídají se pouze dvě polohy: 1) herec hraje ředitele a čelí podivným reakcím svých zaměstnanců, aniž by znal jejich důvody anebo 2) Trier vmanipuluje postavy do zcela nesmyslného posunu v „příběhu“. I to ovšem stačí. Experimentální, leč zábavnou blbinu potřebuje ve své filmografii každý velký tvůrce. Když si neodpočine divák, alespoň že se mohl vnitřně očistit Lars von Trier. Antikristem snad zase přitvrdí.