Silně polarizující ohlasy si tenhle observační dokument vysloužil už po zveřejnění traileru a karlovarská premiéra tento dojem jen umocnila. Režisérka Erika Hníková evidentně vystihla výrazné a rezonující téma, k němuž se chce vyjádřit každý. Objektivně „správná“ výchova dětí však neexistuje, a tak když se objeví pohled, jež je z hlediska majority extrémní, vyslouží si velké množství odsudků – tak jako Lenka a Michal Hanuliakovi.

Možná si vzpomenete na geniální skeč z České sody. „Vyprostí se malý Aleš dříve, než lano přehoří? Ambiciózní matka dokonce nechala odstranit žíněnky,“ podbarvuje nezúčastněný komentátor marný boj chlapce nejen s fyzikálními zákony, ale především s nezdravými nároky jeho rodičů. Podobně bychom mohli vidět přístup Hanuliakových k výchově malého Michala, kterému byly v době začátku natáčení necelé čtyři roky. Ti se rozhodli svému dítěti už od narození věnovat maximum svého času i prostředků, aby jej s využitím metodiky s názvem Kamevéda rozvíjeli v maximální možné míře.

Film natáčený po dobu zhruba jednoho roku sleduje neustálý dril (nebo snad péči?), jemuž je malý chlapec vystaven. Matka na něj mluví německy, aby jej zdokonalila v dalším jazyku, otec s ním podstupuje tréninky všech myslitelných sportů a nechybí ani cvičení na hudební nástroje. To vše tým dokumentaristů zarputile sleduje a předkládá divákovi bez dalšího komentáře. S výjimkou úplného konce je rodina Hanuliakových téměř izolována od zbytku společnosti, dost času tráví i v chladně aseptické domácnosti, kde její přístup nečelí žádné konfrontaci. Purismus observační metody působí zpočátku úmorně, postupem času, který s rodinou strávíme, se však začnou vynořovat palčivé otázky, k nimž každý divák musí zaujmout vlastní stanovisko.

Hledání dokonalosti je z psychologického hlediska toxické a odsouzené k nezdaru na všech frontách. Ostatně, nejznámějším příkladem výchovy pomocí Kamevédy je hokejista Pavel Zacha, toho času hrající v NHL. Odmala důsledné vedení dovedlo tohoto sportovce do nejprestižnější ligy světa, na druhou stranu se však o tahouna týmu či reprezentace (zatím) nejedná. Je to tedy dostatečně dobrý výsledek? Stačí to jemu samotnému či jeho otci? A byl by pro manžele Hanuliakovy podobný úspěch potvrzením, že svého syna vychovali „dostatečně kvalitně“?

O znepokojivé otázky není nouze a děsivé je především zjištění, že život malého Michala spočívá v neustálém hodnocení. Film vytváří dojem, že chlapec nemůže nic dělat „jen tak“. Maximální míra kontroly, kterou nad ním jeho rodiče mají, má však bezesporu i kladnou stránku, a tou je ona naznačená péče. Hanuliakovým nelze vyčítat, že by se svému synovi věnovali málo. Jako rodina mají řadu společných rituálů, tráví spolu maximum času. Opravdu se extrémně snaží dělat to, co pro něj považují za nejlepší. Mohou to o sobě říct všichni rodiče?

Když na podkres titulků zazní cover verze písně Opri sa o mňa, jedná se o téměř jediné filmařské vyjádření názoru vůči tomu, co se předchozích 80 minut děje na plátně. Málokdy se podaří udržet tak neutrální postoj, až je sám o sobě provokativní. Jistě s tím souvisí i fakt, že sama režisérka je ohledně svých protagonistů ambivalentní. „Nevím, co si o Hanuliakových myslet. Pocity hrůzy střídala fascinace,“ přiznala po projekci. Každá minuta života je dobrým podnětem k rozproudění diskuze i emocí, které se týkají každého z nás.