Každý národ má své mučedníky. A skoro každý má i své národní trauma, které po desetiletí vzbuzuje silné emoce, nutí k přemýšlení, hledání „vyšší spravedlnosti,“ a zcela jistě by nemělo být zapomenuto. Pomineme-li nezvladatelné řádění přírodních živlů, ne náhodou jsou takové národní tragédie ve sdílené paměti spojeny s útlakem, válkami, genocidami a invazemi všeho druhu. Někdy je činitel bezpráví od začátku snadno  pojmenovatelný, jindy se zdá, jakoby společenství drtil válec bez řidiče i ovládacího ústrojí, především pak brzdy. Řečeno silně pateticky, za takové situace múzy mlčí, dosud platné hodnoty jsou zapomenuty a jednotlivec a jeho utrpení znamenají méně než nic. Právě tehdy – a snad možná ještě víc, až si sedne prach a oschne krev - se vyrojí neodbytné otázky: Jak k tomu mohlo dojít? Nedalo se tomu nějak zabránit? Co nás ochromilo? Proč jsme se nebránili? A po letech možná i zmoudřelé: Co si z toho máme vzít do budoucna?

Pro naše severní sousedy je jedním z největších traumat tragédie v Katyni, při které ruské jednotky na počátku války popravily 15 tisíc polských důstojníků, mezi jinými i otce filmového klasika Andrzeje Wajdy. Ten pro svůj dlouho připravovaný film Katyň zvolil optiku pozůstalých. Wajda byl jedním z těch, kdo v oněch pohnutých momentech novodobé polské historie  prožil násilné odloučení od otce, aniž se s ním někdy víc shledal. Tato zkušenost, jak v mnoha rozhovorech uvádí, byla klíčovou pro jeho vnímání světa. Víc než osmdesátiletému, stále však čipernému tvůrci se ve filmu poměrně výstižně podařilo zobrazit emoce, kterých byl tehdy zřejmě plný on i jeho bezprostřední okolí. Ukazuje zmatek, zoufalství, strach z budoucnosti, živení se klamnou nadějí, ale i zlost nad „přepisováním dějin“ (německá propaganda vinila z masakru Rusy, Rusové po dobytí polských území rozjeli propagandu přesně opačnou). Příběh samotný, jeho postavy a situace, které měly ilustrovat ironii dějin, jsou však bohužel poněkud těžkopádné.

Wajda si musel být vědom toho, že linie pozůstalých musí mít svůj protipól ve „velkých dějinách“ a postavách důstojníků, jinak jeho autorský záměr nevynikne.  Režisér film zřejmě natočil hlavně pro zahraniční publikum a tak  nás trochu školometsky, ne příliš přehledně a už vůbec ne vyhroceně seznamuje se zlomovými událostmi a postavami důstojníků. Nejsou sice nijak zvlášť prokreslení, ale dilema „čekat a spoléhat na válečné konvence a nebo povstat“ jim dává potenciál pro drama jako hrom. Wajda se v těchto robustních a pro české oko poměrně patetických scénách, kdy se z jednotlivců stávají věšáky na hesla a ideje, snaží ukázat, že bojovné křídlo mělo dost kuráže na to, aby okupanty umlátilo čepicemi. A možná by se tak i stalo, jenže… Po dvaceti minutách však Wajda spolubojovníky svého otce opouští a kromě poslední čtvrthodiny se s nimi již neshledáme. Tento scenáristický tah nám bohužel zatají důvody, proč se důstojníci jako celek vydali nepříteli bez boje. Hrály při jejich zlomení svou roli strach, důvěra v konvence jednání se zajatci či něco úplně jiného? Wajda namaloval velmi pietní obrázek zbožných bojovníků, kteří v hodině nejtěžší nechávají řešení na Prozřetelnosti, ale po bezmála sedmdesáti letech bych přece jen nějakou interpretaci očekával.  Wajda nechtěl spekulovat? Tak proč o tom točí film?

Absence dramatu ve vojenských řadách se bohužel propálí do celé následující hodiny vyprávění. Často se sice daří naladit na emoce, ale nepříjemně zarazí okoukanost situací, neumělé budování vztahů, akademický odstup a příliš malý ponor. Postav je totiž příliš mnoho a ve filmu nejsou vybudovány funkční spojnice, kdo vlastně patří ke kterému z důstojníků.

Film se s podivem odlepí nějakých 15 minut před koncem, kdy se dostaneme zpět k vojákům. Osobně tohle dramaturgické rozhodnutí moc nechápu, ale konec konců díky za něj.  Do značné míry si tím Katyň zachrání pověst. Ba na poslední chvíli zanechá dostatečně silný dojem na to, aby film našel oprávnění pro svůj vznik. Něco takového se skutečně nesmí opakovat, stejně jako koncentráky a desítky jiných šíleností, jež plodí lidský mozek. S postavami důstojníků jsme sice už nadobro přestali počítat, tudíž nás jako takové nezajímají, ale efekt herdy do zad vykoná své. Mám sice v hlavě zlomyslnou myšlenku, že tak působivé obrazy vražednické mašinérie snad ani co do filmařských technik poněkud staromilský Wajda koncipovat nemohl, ale obrazy, které se nám v závěru naskytnou, jsou evokací toho největšího pekla ze slavného válečného eposu Jdi a dívej se od Elema Klimova. Ano, je to drsný, možná až dryáčnický způsob, jak  z diváků ke konci vytřískat nějakou reakci, ale zdařil se.

Wajdova Katyň je navzdory silnému vyvrcholení promarněná šance na východoevropský velkofilm skutečně světového formátu i významu.