Jsou filmy životopisné, které vás chytnou za srdce. Ať už jde o stylovost, s jakou režisér svou dobovou výpověď podal, uchvacující herecký výkon v hlavní roli, či možná i o ten příběh, který však ve většině případů bývá na celé věci tím nejméně překvapivým. A pak jsou filmy životopisné, které nemají zhola nic. A co je na tom nejlepší, prodávají to jako velkou bombu, která by vás měla rozsápat, pokud si nedáte obrovského bacha.

Marně přemýšlím, co Karla s bestiálním přívlastkem může českému divákovi vlastně nabídnout kromě toho, že se honosí příjmením Homolka. Film o ní je totiž zcela normální béčko, kterých najdete ve videopůjčovně tucet a jen trochu větší reklama lokálního distributora z něho učinila mytologií ověnčený snímek, který prostě musíte vidět. Upřímně řečeno, vůbec nemusíte.

To bylo tak. Za sedmero horami a jednou řekou žila byla jedna Karla a žil byl jeden Paul. Paul byl mešuge, ale Karla ho z neznámých důvodů milovala. Nevadilo jí, že znásilňuje mladé dívky, kvitovala, když je zavíral ve sklepě a zneužíval… popravdě, když chtěl, zapojila se do toho taky. Režisér Joel Bender (do této doby čistě televizní a videorežisér) to natočil tak, abyste opravdu měli pocit, že se děje něco… bestiálního. Eh. Znamená to, že mladé dívky-neherečky skučí a přehrávají jako o závod, aby je Paul netrápil a stejně bídně zhynou mimo záběr. Nebo že někde za rohem zmlácená Karla tiše šeptá „promiň“ svému nasupenému partnerovi, který nervózně mlátí do volantu. He? Už od prvních patnácti minut platí přímá úměra, že pokud mohl Bender něčím šokovat, nechal si to protéct mezi prsty. Asi v domnění, že točí umění a že se divák bude více bát toho, co není vidět. Tohle nemá být horor, Bendere ;).

Bohužel jsem na Karle neshledal skoro nic bestiálního, kromě toho, jak moc milovala svého manžela a jak věřila, že se všechno zlepší. Paradoxně mi přišel mnohem zajímavější právě jeho příběh a moc mi nedochází, proč je z té dvojice vyšla pro filmové zpracování lépe Karla. Choť Paul je ten pravý humusák, co trápí mladé dívky, ponižuje je, nechá si od nich říkat pane, aby si s nimi pak náležitě užil a uškrtil je G strunou od své kytary. Ano, Karla tomu všemu přihlíží, ale jen proto, že by ji manžílek jinak umlátil k smrti. Tak co je na tom tak bestiálního? Proč se tak proslavila Karla a ne on? Moc by mě zajímaly jeho pohnutky a myšlenkové pochody, důvody, proč znásilňoval mladé dívky na potkání a proč s Karlou vlastně byl. Sama Karla toho pro příběh příliš neznamená, kromě toho, že stále chodí po domě a když přijede manžel domů s novou obětí, chodí trochu pomaleji. Mějte mě za cynika, ale jen skutečnost, že z dvojice obžalovaných a odsouzených je právě ona ženou, z ní ještě hlavní hvězdu nedělá.

Mimochodem, ústřední dvojice není nijak zvláště herecky vypečená. Zatímco Laura Prepon nezná nic než jeden strnulý výraz, kterým dává divákovi najevo vše od zamilovanosti až po lítost s mrtvými děvčaty, její manžel v podání herce s typicky mužským jménem Misha Collins přehrává tak afektovaně, že se veškerý dramatický efekt prakticky vytrácí, i když se ho režisér snaží docílit dalšími podpůrnými prostředky (plíživá hudba, přepínání na záběry z ruční kamery). Všechno je to bohužel už od počátku zaobaleno do tak divné béčkové fasády, že to ani jinak dopadnout nemohlo. Místy jsem měl vážně pocit, jako bych se díval na film s Lorenzo Lamasem – utahanost dialogů, racionalita chování jednotlivých postav… filmu se nepodařilo vdechnout ten pravý život, jaký jsem cítil například ze Zrůdy Charlize Theron. Bestie Karla má jen nápad. A chce rekonstruovat reálný případ, ale neví si s tím moc rady. Tak Bender dělá vždycky to, co ho první napadne. Což znamená nasázet za sebe sled deseti událostí s naprosto totožnou kostrou a vývojem a trochu je ke konci sepnout do jakés takés katarze. Na obranu scenáristy musím říci, že se mi hodně zamlouvala provázanost flashbacků s aktuálními výslechy Karly jejím psychologem v nápravné věznici. Film v pár okamžicích získal neobyčejně zajímavý dramatický nádech a mimochodem jen díky tomu si nemůžete říci, že to bylo jen další životopisné drama z řady. Díky všemu ostatnímu však ano.

Těžko říci, kterými kanály se Bestie Karla do naší distribuce vůbec dostala. Nemá za svými zády nic, kvůli čemu by neměla jít rovnou na video – od herců, přes režiséra, mrzký rozpočet až po přesně nula festivalových ocenění. Především však ale není zábavná ani šokující. Zkrátka takové nedorozumění, které se děje maximálně jednou za deset let.