Aerovod si připisuje další distribuční počin. Ještě předtím, než se otevřou kina, totiž uvádí podivnou noirovku Kanáři, jejíž premisa je, jak psal Cival v popisku traileru, skutečně velmi podivná. Navzdory (nebo možná i díky) tomu se však rumunský film dostal až do hlavní soutěže v loňských Cannes, a přestože tam díru do světa neudělal, o zajímavý kus se rozhodně jedná. Jeho autorem je totiž Corneliu Porumboiu, jeden ze zástupců rumunské nové vlny, který už se svými předchozími filmy jako Policejní, adj. nebo Poklad na francouzském festivalu uspěl.

Jeho styl hodně stojí na dekonstrukci tradičních žánrových škatulek a snaze nahlédnout často používané tropy novou optikou. A to platí i o Kanárech, přestože tentokrát měla snaha o vědomou reflexi bohužel přednost před samotnou diváckou zábavností. Porumboiu skládá poctu noirovému žánru a v řadě scén se na zámořské klasiky jasně odkazuje; pokaždé je však cílem využít známých prvků k jinému vyznění. Tato touha je místy až křečovitá, to když snaha o maximální odklon působí jako dogmatické převrácení perspektivy – ovšem tím to končí.

V centru zájmu je morálně nejednoznačný policista v podání až fantasticky necharismatického Vlada Ivanova. Stárnoucí policajt s neatletickou figurou a rozlézající se pleší je úzce navázán na svou matku, nemá úspěch v práci ani vztahové sféře a v zásadě se i obejde bez koníčků. Prostřednictvím tohoto nevýrazného ne-hrdiny sledujeme v jádru banální příběh, který však komplikuje složitá a arytmická struktura vyprávění.

Ivanov se setkává s učebnicovou femme fatale v podání skutečně okouzlující Catrinel Marlon, která však během příběhu většinu z očekávané osudovosti záměrně ztrácí. V závěsu je několik nepříliš schopných mafiánů i policistů, z nichž všichni rozumí lépe řeči peněz nežli morálním imperativům. Vrcholem bizarnosti je však takzvaná pískaná řeč, která na Kanárských ostrovech skutečně existuje, a pomocí jejíhož pískání je možné se domluvit. Jenže i tahle obskurnost je podaná tak civilně a s minimem konfliktních momentů, že nad ní divákovi nezbyde než pokrčit rameny.

Nutno však uznat, že samozřejmost, s jakou dochází k morálnímu rozpadu postav či všudypřítomnému sledování pomocí skrytých kamer, jistě není nesymptomatická a stojí za pozornost. Totéž platí i o použití hudby, skládající se povětšinou z notoricky známých kusů, použitých však netradičně. Znepokojivou přítomnost byrokratického Velkého bratra, eskapistickou iluzi tropického ráje či proti náladě použitou hudbu Iggyho Popa, Carla Orffa a Johanna Strausse by šlo jistě dlouze analyzovat, ale troufám si tvrdit, že tento film opravdu potřebuje velmi vzdělaného a správně naladěného diváka.

Svou důsledností v nezábavnosti a antikatarzním předkládáním momentů, z nichž by hollywoodská tradice vyždímala stokrát víc, jsou Kanáři až fascinující. Kdo si chce osvěžit, na jakých základech žánr noiru vlastně stojí, a také se zamyslet nad možnostmi jejich dekonstrukce, mohou Kanáři představovat zajímavý výzkumný materiál. Porumboiu je nepochybně chytrý filmař, který si iluzorní podstatu média dobře uvědomuje a snaží se s ní pracovat. Jenže ve všem tom všem rozumování se jaksi ztratila divácká poutavost, lákavá brakovost, díky níž jsou staré noirovky přitažlivé i dnes.