Přijít s tvrzením, že španělská škola absolutně vládne současnému filmovému hororu, by bylo nošením krvavého písku na koridu. Zatímco americký horor je až na pár výjimek v remakové a sequelové krizi a asijský zabředl do recyklace napudrovaných strašidel, ten evropský neustále překvapuje a přichází s novými nápady. Nebo se svěžími variacemi těch starších.

I „slepecký thriller“ už tady byl. Nevidomá Audrey Hepburn čelila vrahovi v Čekej do tmy, Madeleine Stowe šátrala ve tmě a halucinacích v Záblesku ve tmě a Angelica Lee v Oku zjistila, že slepota byla možná lepší než nové bulvy se schopností vidět duchy. A Jaroslava Duška v Choking Hazardu sežraly zombies (ehm). Takže Julčiny oči nijak originální námět nepřinášejí. Z pocitu „tohle jsme už viděli“ vás však vytrhnou schopností téma variovat, hrát si s ním snad na všechny myslitelné způsoby a hlavně sršet nápaditými režijními etudami na témata jako světlo, tma, stín, klam.

Julia a Sara jsou dvojčata. Obě trpí degenerativní nemocí, která jim postupně bere zrak. Sara Julii „předběhne“ a oslepne jako první. I to je jeden z důvodů, proč se navzájem odcizí. Po půlroce Julii zastihne zpráva, že sestra spáchala sebevraždu. Jak se dozvíme z úvodní scény, za podivných a velmi strašidelných (film srší napětím od první minuty) okolností. Julia chce samozřejmě zjistit, co Saru k zoufalému činu dohnalo. Co... nebo kdo. Nejlépe ještě předtím, než se i její svět ponoří do tmy. Od sousedů se Julia dozvídá, že Sara měla přítele. Akorát si nikdo nedokáže vybavit jeho přesnou podobu. Jako by byl jen stín. Napůl neviditelný...

Ona „neviditelnost“ je ve skutečnosti hlavním motivem filmu, pěkně jej psychologicky zahušťuje a dokonale se doplňuje se slepeckou linkou. Bez spoilerů se jí samozřejmě nemůžu podrobněji zabývat. Stejně jako všemi nápady na téma „slepota“, které tvůrci rozhazují plnými hrstmi. Jen náznak – Julia stále častěji dostává záchvaty slepoty, nebo spíš silné krátkozrakosti. Zejména v stresových situacích. Přesně tak – když se bojí, ztrácí zrak. Určitě si snadno domyslíte, co z takového nápadu dokáže vytřískat zručný tvůrce. A přece vás Juliiny oči dokáží překvapit, když přijdou s několika dalšími nečekanými prvky.

Samotný scénář je asi jediná složka filmu, vůči které možno mít výhrady. Místy nechává hlavní hrdinku konat ne zcela logicky, neostýchá se přijít se zvratem typu „vycucáno z prstu“ a občas nutí postavy odříkat trochu strojené dialogy. To všechno ale můžete smést ze stolu, pokud přijmete hru na záměrné „áčkové béčko“. Toto je film, ve kterém na obloze pokaždé visí měsíc v úplňku a napůl jej halí putující mraky – už chybí jej vzdálené vytí vlků.

Protože jde především o hru s divákem. Ano, velmi strašidelnou, napínavou a ve druhé polovině i krvavou, ale přece jen hru. Abychom si rozuměli – v honbě za takovým scénářem by Američané klidně podnikli invazi do nějakého arabského státu. Přesto slouží hlavně jako věšák, na který režisér (a kameraman, střihač a osvětlovač) věší jednotlivé situace. Ty jsou většinou vybroušené na maximum a slouží jako encyklopedie svěžích filmařských nápadů. Podobně, jako se Tykwer musel v Parfému poprat se zobrazením vůní, musel Morales vymyslet, jak sdílet hrdinčinu slepotu a nepřipravit tak diváka o překvapení, které vychází z toho, že Julia věci kolem sebe poznává jen hmatem. Režisér takové oříšky řeší zdánlivě jednoduchými, ale dokonale zvládnutými a fungujícími fintami. Je radost tuhle hravou filmařinu sledovat a nechat se jí vtahovat do příběhu, napínat a neustále překvapovat. Práce se světlem a stíny je v tomto filmu prostě dokonalá.

Producent Guillermo del Toro nechyboval ani volbou hlavní představitelky. Španělská mamina Belén Rueda suverénně utáhla už Sirotčinec a v Juliiných očích prakticky nesleze z plátna. Je to ale jen dobře, protože podává výkon vysoko nad úrovní běžných hororových vřískajících dorostenek. Však se přesvědčíte sami, když nám Amíci za rok, za dva naservírují remake s nějakou modelkou v hlavní roli.