Asijská hororová vlna už před pár lety ztratila na své intenzitě, v Americe se točí jeden remake za druhým a fanoušky drsných a děsivých filmů momentálně drží při životě jen Velká Británie a Španělsko. Zatímco na ostrovech se zrodila generace režisérů, kteří se s ničím nemažou a nebojí se být naturalističtí a drsní (Neil Marshall, Michael J. Bassett), ve Španělsku to zkouší spíše postaru. Temnota, The Abandoned nebo Nepřemožitelné zlo se sice do našich kin nedostaly, ale The Orphanage to štěstí měl.

A stojí za to. Tedy v případě, že máte rádi duchařiny. The Orphanage je totiž dokonale čisté žánrové dílo. Příběh se odehrává ve starém sirotčinci, do kterého se po letech vrací Laura. Jako malá vyrůstala bez rodičů a dnes chce s pomocí svého manžela starý dům zrekonstruovat a udělat z něj místo, kde by mohli v klidu žít postižené děti. Spolu s jejím mužem Carlosem se sem přestěhoval i malý adoptovaný syn Simón. Ten si už před nějakou dobou vytvořil pár imaginárních kamarádů, což je fakt, se kterým se jeho rodiče naučili žít a nepřikládají mu nějaký zvláštní význam. Teď si však Simón „našel“ nového kamaráda Tomáse a v domě se začínají dít podivné věci. A pak Simón beze stopy zmizí. Laura s pomocí manžela, policie i vymítačů duchů postupně odhaluje krutou pravdu o tom, co se v sirotčinci před lety dělo. A začíná si uvědomovat, že se jí celá situace týká víc, než zpočátku vůbec tušila.

Přiznávám se, že současnou španělskou hororovou scénu mám zmapovanou ještě méně, než bolivijskou kinematografii šedesátých let. Každopádně o zemi, jejíž obyvatelé si v současnosti mohou říkat, že nikdo jiný v Evropě nehraje fotbal tak dobře jako oni, se už nějaký ten pátek tvrdí, že se v ní hororovým režisérům daří. A debutující režisér Juan Antonio Bayona rozhodně zkušenějším kolegům špatné jméno nedělá. Podle všeho totiž strávil většinu života tím, že koukal na duchařské horory. A koukal se pozorně.

The Orphanage má totiž všechno, co by správný zástupce tohoto subžánru měl mít. Je tu velký starý opuštěný dům, do kterého by se dobrovolně chtěl nastěhovat jen šílenec nebo někdo s řádně zvrhlou myslí, od začátku je ve vzduchu cítit jisté napětí a fakt, že něco není v pořádku je evidentní. Máme tu i kruté tajemství z minulosti, hlavní hrdinku, které je rozhodnutá udělat všechno proto, aby našla svého syna, jejího manžela, jenž je sice sympaťák, ale když dojde na řeči o životě po smrti, není úplně nadšený. Jsou tu podivné zvuky, praskání, tiché našlapování a pocit, že v domě je ještě někdo další. Je tu prostě všechno, co tu má být a celé je to navíc servírované v té správné podobě. Zkrátka a jednoduše The Orphanage je skvěle natočený duchařský příběh. Bohužel ale nenabízí nic jiného.

Pokud čekáte nějaké překvapení, nepřijde. Nikdo z tvůrců nejspíš ani nechtěl experimentovat a zkrátka se rozhodli natočit dobrý horor podle desítky let fungujícího mustru. V těch správných momentech se budete o Lauru bát, budete chtít vědět, co se stalo s jejím synem a kdo je ten děsivý chlapeček s pytlem na hlavě a těžkými dýchacími potížemi. Tvůrci zkrátka věděli, jak svůj film divákovi naservírovat tak, aby byl spokojený. Ovšem v okamžiku, kdy The Orphanage „prohlédnete,“ nic dalšího nenajdete. Je na vás, jestli se budete chtít nechat unést poctivě odvedeným napínavým příběhem, nebo budete naštvaní, že před vás Bayona servíruje sice dobrý, ale zoufale neoriginální film.

Jak už ale bylo řečeno výše, celkově jde o hodně dobrou práci. Bayona ví, jak vyvolat napětí i jak donutit diváka fandit hlavní hrdince. Krom toho Belén Rueda v hlavní roli je opravdu velmi dobrá a zvládá táhnout film prakticky sama. Je škoda, že těsně před finišem režisérovi trochu dojde pára a v závěru, kdy by všechno mělo hezky zaklapnout do sebe a divák by měl v kině sevřít půlky, celý The Orphanage malinko vyšumí.

Každopádně i přes jistou jednoduchost a slabší závěr je The Orphanage velmi povedený horor, který opět dokazuje, že k tomu, aby se divák bál, není potřeba CGI monstrum na každém kroku a ruce utržené od těla. Stačí jeden dům, pár temných místností, nepříjemné zvuky, dobrá herečka a režisér, který ví, jak to všechno správně smíchat. A to se v tomhle případě povedlo. I když by bylo fajn, kdyby ve filmu bylo i něco navíc, než jen do posledního detailu vypiplaná žánrová šablona. Na druhou stranu dobře udělaný film bez překvapení je pořád lepší než devadesátiminutová nuda s bůhvíjakou pointou.