Richard Aoyade byl dosud známý především milovníkům asociálních a nepoužitelných IT guru z podzemí, nicméně po letošku si jistě získá i svůj fanklub mezi festivalovými baťůžkáři. Jeho režijní debut Jmenuji se Oliver Tate přesně zapadá do profilu příjemných festivalových jednohubek, které vedle extrémních perverzí a artových šifer vejdou a neuškodí. Má všechny podstatné parametry: je to film o dospívajících, je o lásce, je veselý i smutný a není vysloveně hloupý. Na druhou stranu není ani přehnaně chytrý, vyhraněný a i když se tak snaží tvářit – ani příliš soudržný.

Jmenuji se Oliver Tate: FOTOGALERIE

Aoyade se snaží tvářit jako reinkarnace Michela Gondryho, což mu popravdě moc nejde.Oliver Tate je další přírůstek do rodinky přemoudřelých mládežníků, kteří čtou příliš mnoho Nietzscheho a příliš málo porno magazínů. Puberta se jim tak mění v hotové utrpení mladého Werthera a namísto lehkých perverzí dospívání zažívají hned od začátku očistec. Zabývají se otázkami identity, oblíbenosti, partnerského soužití a depresí a první lásku prožívají jako tu poslední. Oliver se zamiluje do Jordany, ale místo aby si užíval sladké zmatky mladosti, řeší otázky málem existenciální – a o všem přemýšlí natolik, že se mu pod rukama začne rozpadat jak vztah, tak rodinný život.

Pokud to zní tak, že film není rozesmátá indie romantika, jak se možná mohlo zdát z trailerů, je to napůl pravda. První část ještě uspokojí sluníčkové milovníky láskyplného bláznění, protože je vedená v pubertálním duchu, hraje si se střihem, časem i kvalitou záběru, aby vystihla těkání mladé splašené mysli. Hrdinové dovádějí, hraje jim k tomu romantická hudba a Aoyade se snaží tvářit jako reinkarnace Michela Gondryho, což mu popravdě moc nejde, protože snaživost je tak úporná, že dusí zamýšlenou hravost v zárodku. Navíc není ani za mák originální a funkční. Nebál bych se říci, že začátek Olivera Tatea je podlézavý a otravný.

Naštěstí se poměrně záhy přesune pozornost z poblouznění k drsnějším tónům, jejichž názvuky se dají vysledovat i v úvodu filmu, kde je ale překrývá blažený úsměv. Do Oliverova rozjasněného života zasahují intenzivně události chmurnějšího rázu: stupňující se krize vztahu rodičů, zjevně maniodepresivní otec, smrtelná choroba Jordaniny matky, šikana. A čím víc se mladý intelektuál snaží jednat podle příruček, tím hůř mu osud oplácí. Aoyadův film se najednou přestává křenit a dokáže celkem jednoduše zapůsobit – velmi zajímavě vizualizovanými sny i scénami, které střídmě vystihují Oliverovo zmatení a děs ze skutečného života, který se knihám vůbec nepodobá. Čím méně se režisér snaží činy svého hrdiny obrazem uměle dofabulovat a čím věcněji se soustředí na postavy samotné, tím živěji a opravdověji snímek působí. Ano, nebál bych se říci, že druhá polovina Olivera Tatea je depresivní, zádumčivá a celkem působivá.

Nakonec tak i závěr, který se přeci jen zhoupne zase na tu romantičtější stranu (kam konec konců patří), vyhlíží mile a uměřeně a prozrazuje, že ačkoli Richard Aoyade válčí s nadměrnými ambicemi a záměrem dokázat, že „vidí jinak“, to podstatné ze svého příběhu vymačkat dokáže. Není to kupodivu žádná řídká a podbízivá emo šťáva, ale citelně trpký koktejl, v němž plave i pár hořkých jader. Kdyby se to jen podařilo lépe promíchat a vynechat zbytečné tanečky, ve kterých je znát stejně úsměvná a mělká intelektuální póza, jako v promluvách hlavního hrdiny. Ale – když už o někom točíte podobně laděný film, zřejmě do něj chtě nechtě promítnete i kus sebe sama. Ayoade, podobně jako Oliver Tate, zažívá prostě těžkou (a v jádru sympatickou) filmovou pubertu.