Sebastian Stan dostává v poslední době lákavé herecké příležitosti. Letos jej čeká atraktivní hlavní role v životopisném snímku o Donaldu Trumpovi, v němž se dozajista bude moci vyřádit. Ještě o něco lukrativnější a herecky výživnější part mu však přiřkl Aaron Schimberg ve filmu Jiný člověk. Režisér je to poměrně neznámý, okolo jeho filmu zasazeného do škatulky černé komedie však panoval příjemný festivalový buzz poté, co byl v Berlíně nominován na Zlatého medvěda za nejlepší film. Ve Varech se o něm rovněž mluvilo a teď se dostává do naší distribuce, proto je na čase si na něj posvítit a poodhalit, co se skrývá pod maskou tohoto snímku.

Stan se zde ocitá v roli Edwarda, průměrného a laskavého chlapíka v kostkatých košilích, jenž vybočuje z davu jen svou vizáží. Trpí totiž neurofibromatózou, která způsobuje, že má k nepoznání znetvořený obličej, který až na základní rysy téměř v ničem nepřipomíná lidskou tvář. Bloumá ulicemi v nepojmenované snaze najít duši, která by ho mohla oblažit svou blízkostí, zatímco pod nánosem tvrdých nádorů bublá těžko postřehnutelný, ale silný smutek. Jeho dny však prosluní rozverná nová sousedka s tváří Renate Reinsve (Nejhorší člověk na světě), u níž se zdá, že namísto vzhledu je pro ni důležitá opravdu jen a pouze Edwardova duše. A následně milého chlapíka čeká ještě jedna drastická změna, která může celý jeho život obrátit naruby.

Záměrně se zatím vyhýbám pojmenování dějového zvratu, který je bohužel vyzrazen již v trailerech, což považuji za obrovskou škodu. Nejlépe totiž film funguje, pokud o něm nevíte prakticky nic. Pakliže se tedy chcete nechat překvapit, neviděli jste trailery a zvažujete návštěvu kina, v tomto místě Vás, milí čtenáři, vybízím k tomu si dále o filmu nic nečíst. Zavřete tuto recenzi, neboť v ní s daným zvratem budu operovat, a vraťte se k ní až po zhlédnutí snímku, který je výborný, podnětný, emotivní, atmosférický, vtipný i děsivý. Pokud jste trailery viděli, pak směle čtěte dál a já můžu jen doufat, že ve vás film rozdmýchá podobné vášně, jako ve mně. 

Dílo funguje v mnoha atmosférických rovinách, mezi nimiž plynule a s grácií přechází, aniž by kdykoliv ztratilo tvář. Jestliže zde směrem ke snímkům, které rozmáchle kombinují žánry, často padají výtky k tomu, že se žánrový mišmaš nepodařilo vybalancovat, u Schimbergova filmu to naopak musíme pochválit. Zprvu drama plné lítosti o nemocném člověku z ranku Sloního muže plynule přechází v kafkovsky laděnou noirovku. Náhle se divákovi vpíjí do očí ostré prvky body-hororu připomínající Cronenberga či letošní Substanci. Vyděšené přikování do sedačky však trvá jen chviličku, neboť následují humorně laděné interakce, které jsou podtrhnuty romantickou vztahovkou jako z partesu. To vše pod nánosem ústředního tématu, kterým je hledání vlastní identity.

Schimberg to všechno zvládá ukočírovat a podat divákovi v lákavé směsi, která na papíře může ůsobit až příliš roztržitě, ale v tomto snímku to překvapivě dobře funguje, aniž by film kdykoliv ustřelil nebo se ztratil ve změti témat. Vyjma hledání vlastního já se totiž Jiný člověk velmi přesně strefuje i do společenských konvencí, do schopnosti užívat si života přes jeho nástrahy, neschopnosti změnit vlastní osud, rolí lidí s postižením ve společnosti či hledání vlastního štěstí. Všechny myšlenky jsou vhozeny do kotlíku, kde vše příjemně bublá a dohromady to vydá na výbornou laskominu. Přecházení mezi styly i údernými tématy baví a film tak málokdy spadne do banálnosti, natož předvídatelnosti.

Pracujme teď s oním zvratem. Díky tomu, že Edward vlivem experimentální léčby začátkem filmu ztrácí svůj nevšední vzhled a stává se "normálním", všechny zmíněné myšlenky ještě získávají na nosnosti a fascinující příběh tak náhle diváka vtahuje ještě víc. Bylo Edwardovo odvrácení zraku způsobující vzezření opravdu nezáviděníhodným žalářem? Nebyl náhodou spokojenější, když se mohl pod nádory schovat a společnost na něj nekladla takové nároky? A co si má počít s tím, že do filmu i jeho života náhle vstoupí Oswald, jenž trpí stejnou nemocí, ale jeho životu nic nechybí, je šťastný, spokojený a ve společnosti extrémně oblíbený? Není náhodou na čase se pod onu masku vrátit?

Dovedu si představit, že ve změti žánrů je snadné se ztratit a nastolené otázky pro někoho nemusí být tak dechberoucí. Já si však při reflexi těchto podnětných myšlenek chrochtal blahem. Nešlo ani jinak, neboť od plátna díky Schimbergově režii a brilantním výkonům všech herců nešlo odvrátit zrak. Sebastian Stan nikdy neměl takto ambiciózní, a zároveň skvěle zahranou roli. Rozhodně jde o jednoho z herců, který dalece překračuje svou marvelovskou kariéru. Roztomilá vycházející hvězda evropského filmu Renate Reinsve je rovněž ve svém přednesu skvělá a čest filmu dělá i Adam Pearson. Herec, jenž nemoc má (záměrně neužívám sloveso "trpí") i v reálném životě, se s postupně chřadnoucím Stanem výborně doplňuje.

Lynchovský bizár se tu střídá se satirou, loupání obličeje s láskyplným tokáním na gauči. Práce s kontrastem je v tomhle fláku od studia A24 (jak jinak) klíčová. Během chvíle se potkává statická scéna v baru jako od Hoppera, aby byla vyrušena dynamickou a bouřlivou hádkou. Ustrašený a uzavřený Edward se střetává s Oswaldem, který překypuje životem a je otevřen naprosto každému novému zážitku. Film tak málokdy nudí, byť se zdá, že leckde se stříhat mohlo, čímž by střídání žánrů bylo ještě živější. Občas se lehce přešlapuje na místě a některá témata nejsou tak úderná, jak by se mohlo zdát. Pro bezskrupulózní označení filmu jako "perfektní" by tedy možná bylo potřeba v některých tématech ještě přitlačit.  

Přehrajte si trailer Pořád jde ale o výjimečně zdařilou směsici psychologického dramatu, satirické komedie, kafkovského body-hororu a vztahovky o hledání vztahu k okolí, ale zejména k sobě samému. Nadmíru povedený film, který byste neměli minout. Ať už kvůli vydařené žánrové neukotvenosti nebo díky skvělým výkonům.