Spousta lidí přirovnává Drive k popovému songu ve filmografii plné lyrických a těžko uchopitelných básní. Za sebe musí říct, že tuhle thajskou výpravu považuji za Refnův nejuloudanější snímek, ale v zájmu svého duševního zdraví jsem vynechal Valhalla Rising a mám tak na kontě jen Bronsona a Drive. A přesto jsem z toho docela jelen. Když jdete do kina na Jen bůh odpouští, musíte být sami schopni odpouštět... nebo alespoň dát filmu šanci, aby do vás tzv. zaplul. Jde v zásadě o filmové podobenství o mnoha tvářích pomsty, ve kterém se pohybují samé narušené charaktery. Jenže na rozdíl od Drive se tu nemůžete opřít o povědomé prostředí, povědomé herce nebo vlezlý soundtrack. Ne, v tomhle filmu je všechno schválně cizácké. A zdaleka nejcizejším prvkem je tu Ryan Gosling v hlavní roli jako mlčenlivý a věčně zadumaný borec, který vlastně borcem není. Kdybych chtěl popsat děj, vyznělo by to asi trochu komicky. Na rozdíl od atmosférického Drive a charakterově hutného Bronsona je totiž Jen bůh odpouští opravdu jen pásmem výjevů, pospojovaných dohromady Goslingem ve zvláštním zdrogovaném stavu (ve filmu drogy hrají důležitou roli, ale nikdo je tu neužívá, ačkoliv prezentované stavy vypovídají o opaku).

Přehrajte si trailer Abych to trochu popsal. Představte si, že sedíte v místnosti připomínající suterén, jen minimálně osvětlené a prosté jakéhokoliv nábytku. Minutu v jednom jediném záběru pozorujete svoje ruce, načež se zpoza stínu vynoří postava s mačetou. Ta postava ale v místnosti vůbec není. Jenom si ji vsugerujete. Stačí se rozhlédnout a ona zmizí. Chcete projít dveřmi, které jsou naproti? Klidně, ale musíte tak učinit do rytmu hudby, která je podivně ospalá, takže raději přepněte na trojnásobný slow-motion, protože jinak... jinak to nebude vypadat hezky. Rozumíme si?

Jen bůh odpouští je velkým artovým prostředníčkem. Refn tvrdí, že se jedná o filmové zhmotnění jeho násilných sklonů, které neměl kde ventilovat. Pro příště bych snad poradil koupi boxovacího pytle. Vyjde to levněji a bolí to jen tu náplň. Netvrdím, že zpodobnění aktu pomsty jako neustále se prodlužující nitě bez konce nemá své kouzlo, jenže postavy jsou bizarní na truc proti všem pravidlům a lze si do nich dosadit v podstatě cokoliv, takže se film ve druhé půli hroutí do samožerných situací, kdy vás režisér skoro až trestá za vaši ochotu mu slepě naslouchat. Skoro mi připadá jako by se Refn zlobil na úspěch Drive, který k němu přilepil armádu povrchních fanoušků. A Jen bůh odpouští je zběsile křečovitým mrskáním se, které má tuhle náplavu odehnat. Oddělit takříkajíc zrno od plev.

Jenže kdo je tu zrno a kdo plevy? Jen bůh odpouští je hypnotický, ale spíš uspává, než aby vás poslal do jiného stavu. Jeho postavy nejsou nezajímavé, ale to by nesměly jen čumět doblba nebo se pouze zajímavě tvářit. K tomu by jim totiž stačil plakát a nemusely by znásilňovat filmové médium. Tohle pozérství kašle na katarzi, je jen videoklipově lobotomickou poctou školním vzorům - Jodorowskému, Noému a dalším. Jenže ono to nikam nesměřuje, ono se to prostě jen řítí a je jen otázka času, kdy se to rozmázne o zeď. Pravděpodobně se tak stane po finálním karaoke výstupu thajského anděla zkázy. Raději jsem z toho kolotoče vystoupil pár vteřin předtím, než odložil mikrofon. Neměl jsem chuť se nechat rozmašírovat jen proto, abych viděl, jak se v sále rozsvítí a nemilosrdná iluminace odhalí stádo rozpačitých obličejů. Úplně mi totiž stačil ten můj.

P.S. Něco mi říká, že cestovky nabízející zájezdy do Thajska tenhle film mít moc rády nebudou.