Absurdita, černý humor, cynicky podané násilí či odhalování vyprázdněných společenských rituálů. To jsou základní stavební kameny řecké divné vlny, značně specifického hnutí, které kolébce civilizace v minulé dekádě přineslo řadu festivalových úspěchů. Jeho nejvýraznější tváří je samozřejmě Yorgos Lanthimos, který se od Špičáku, vyhrocené morality o výchově, dostal k větším produkcím se známými herci a oscarovými ambicemi (Favoritka). Jeho divnovlnní kolegové jako Athina Rachel Tsangari (Attenberg), Babis Makridis (L) či Alexandros Avranas (Miss Violence) se zatím museli spokojit s festivalovými úspěchy. A do této velmi specifické společnosti míří Christos Nikou, který loni v Benátkách představil svůj debut Jabka.

Divná řecká novinka zaujala tamější filmové pohlaváry, kteří snímek vyslali do posledních oscarových bojů, i Cate Blanchett, jež se chopila produkce snímku. A není divu, fanoušci Lanthimosovy tvorby zde totiž budou jako doma: Pomalé tempo, fyzická strnulost i emoční odtažitost postav totiž dávají vzpomenout na nejvýraznější prvky Humra či Zabití posvátného jelena.

Ústřední postavu jménem Aris, která snad nesleze z plátna, soustředěně ztvárňuje Aris Servetalis, známý z několik starších řeckých podivností. Hraje nemluvného muže, jenž stejně jako spousta jiných lidí začne trpět amnézií. V tomto fikčním světě není jasné, co tuto pandemii zapomínání způsobuje, a snímek diváka záměrně znejišťuje, zdali je tato nemoc vůbec skutečná. Opět se tak ocitáme v nejasné alternativě našeho světa, jež vypadá známě i odtažitě zároveň. V něčem se však naší všední realitě blíží víc, než si běžně dokážeme uvědomit – a připustit.

Hlavní figura je po ztrátě paměti a nemožnosti návratu k dřívějšímu životu zařazena do státního programu podporujícího nové začátky. Co se jeví jako sociálně uvědomělé gesto, je však v jádru především způsobem, jak kontrolovat lidi. Arisovi je diktováno, jak by se měl bavit a trávit čas – prostřednictvím úkolů se učí normálně a správně žít. V téhle zvenčí naordinované struktuře se člověk snadno ztratí, rozpustí; což může být přínosné, pokud se nedovedeme vyrovnat sami se sebou, ale stále se jedná jen o útěk.

Druhou linkou, jež se pořádně osvětlí až v závěru, je Arisova neschopnost smířit se se ztrátou. Nikou vlastně prezentuje dva filmy v jednom, jejichž náměty by fungovaly i zvlášť, ovšem v tomto podání do sebe hezky zapadají. Na druhou stranu však po skončení převládá pocit, že snímek není potřeba vidět znovu – když do sebe na konci všechny dílky skládačky zapadnou, lze se ještě chvíli bavit o pár podnětných myšlenkách, brzy však film začne vyprchávat; i kvůli poměrně rutinní a zaměnitelné formě se nedostane tak hluboko pod kůži, jak by si některá jeho témata zasloužila.

Divnovlnné atributy řecké novince nikdo neodpáře, přestože sám Nikou se od tvorby svých kolegů částečně distancuje. V jádru se však jedná o vcelku čitelný, na poměry žánru snad až divácky vstřícný film, který se zaměřuje na smutné a jednoduché, leč nikoli banální myšlenky. Podává je však způsobem, na který zapomenete stejně rychle jako pandemií stižení hrdinové tohoto příjemně plynoucího snímku.