The Courier je film, který by se dal popsat třemi slovy a asi by to stačilo – britské historické drama. To, co si pod tímhle pojmem představíte, se dost pravděpodobně podobá novince Benedicta Cumberbatche. Je to dobře, nebo špatně? O tom popravdě přemýšlím už několik hodin a vlastně jsem k ničemu objevnému nedošel. Na druhou stranu jako britské historické drama dopadl The Courier… řekněme správně. 

Z toho, že o The Courier mluvím jako o historickém dramatu, jste nejspíš poznali, že se podíváme do minulosti, ale ne nějak zvlášť vzdálené. Je začátek šedesátých let a východ se západem nejsou zrovna kamarádi. Moskva i Washington se vzájemně překřikují a machrují, kdo má víc atomovek a všichni jsou tak trochu nervózní z toho, že někomu rupnou nervy a vrátí lidstvo zpátky do doby kamenné. Nervózní je i vysoce postavený sovětský úředník Oleg Penkovsky, jenž se rozhodne kontaktovat CIA s tím, že chce spolupracovat a pomoci tak k tomu, aby nedošlo k nejhoršímu. Americká tajná služba spolu s britskými kolegy vymyslí plán, jak od Olega získávat informace a hlavní roli v něm má mít Greville Wynne, jenž může díky své práci cestovat do Moskvy a spojit se s potenciálně neocenitelným informátorem. Wynne ví, že to nebude žádná sranda a že mu hrozí nebezpečí, ovšem kývne. Konec konců když vypukne jaderná válka, odskáče si to i jeho rodina, a tak začíná špionážní hra, kde každá chyba může znamenat vězení nebo smrt. Jenže pak to pro oba hrdiny začne být osobní. A stane se chyba, která pro oba může být osudová. 

The Courier: FOTOGALERIE

Režisér Dominic Cooke, jenž má za sebou jen historická dramata nebo adaptace her Williama Shakespeara, přistoupil k The Courier velmi konzervativně. Částečně za to pochopitelně může fakt, že jde o příběh podle skutečné události, takže dělat z Cumberbatche Ethana Hunt by asi nebylo příliš vhodné, přesto jsem měl z jeho novinky pocit, že ta konzervativnost občas přechází až do jisté… britské uchcanosti. Mám tím na mysli to, že The Courier je po řemeslné stránce naprosto profesionálně odvedená práce, Cooke zvládá vystihnout dobu i atmosféru. Perfektní kostýmy, působivé kulisy (natáčelo se i u nás) a lehce paranoidní atmosféra jsou fajn, ale na druhou stranu tohle všechno považuji jaksi za standard, který by měl realisticky pojatý špionážní příběh ze studené války nabídnout automaticky. Stejně jako přesného Cumberbatche, s nímž bez problémů drží krok obyčejně působící a přitom charismatický rodák z Gruzie Merab Ninidze. Všechno je tam, kde to má být. 

Ale není tu nic dalšího. Jakoby Cookeovi řekli „ať je to hezký, trošku napínavý, herci mají co hrát a do žádného experimentování nebo novot se moc nepouštěj.“ A to docela zamrzí. Srovnání s pár let starým a tématicky podobným Mostem špiónů se přímo nabízí a bohužel ukazuje, že The Courier vlastně nemá moc co nabídnout. Postrádá emoce, skutečné napětí a silné scény, u nichž by člověk něco prožíval a cítil, bál se o hrdiny a když už Cooke ty emoce ke konci zkouší trochu tlačit, je už pozdě a nefunguje to. Chybí tu základ, na kterém by potenciálně silné a osobní finále mohlo stát. 

Cooke natočil solidní špionážní drama, bohužel nesmírně odosobněné, škrobené a extrémně chladné. The Courier občas působí jako film, jehož tvůrci měli strach z toho, že si zaháčkují diváky a budou je nedej bože bavit něčím jiným, než odměřeným způsobem odvyprávěným příběhem, který může být sám o sobě fascinující, když si ho však přečtete na Wikipedii, emocionálně vás to dostane skoro stejně. Je to velká škoda a nevěřím, že by na to Cooke neměl, protože atmosféru vytvořit dovede a oba hlavní herečtí představitelé jsou velmi dobří. Ale jakoby měl pocit, že tenhle zásadní příběh ze studené války musí být především důstojný. Zábavně a atraktivně odvyprávěný až ve druhé řadě.