Začínám si myslet, že Woody Allen musí natočit každý rok film, aby práva na jeho postavy nepropadla Marvelu, který by je rád použil ve čtvrtém dílu třetích Avengers (kde by všechny zemřely brutální smrtí v suti města, měli bychom tak první eRkovou marvelovku a pocit zadostiučinění by byl dvojitý). Jinak už to opravdu není možné a čím víc setrvačnosti a méně soudnosti předvádí, tím divočejším vysvětlením jsem ochotný věřit. Allen natočil řadu vynikajících filmů, tím se musí začít (vlastně většina jeho filmů je dobrá), ale tím naštvanější bychom na něj měli být za jeho poslední asi dekádu, kdy už opravdu vyschl na kost a lidé jsou odvaření i z kdejaké modré Jasmíny, což by ve zlaté éře nestačilo ani na předstírání pozornosti, natož zájmu.

Nový film Woodyho Allena se jmenuje Iracionální muž, ale nemáme mnoho důvodů si to zapamatovat. Pamatovat si názvy Woodyho snímků už je totiž stejně zbytečné jako pamatovat si jejich hrdiny, jejich děj... Není potřeba. Všechny postavy totiž vypadají stejně, oblékají se stejně, myslí stejně, mluví stejně... A naše novinka není výjimkou. Z každé filmařské volby je cítit především lenost a pohodlnost „udělat to zase stejně“ v rámci nové synopse.

Je viditelným konstruktem a zaskočí to tím spíš, že se v ní Woody neustále vysmívá „nepraktické“ filozofii (která je podle hrdiny jen „verbální masturbací“, kdežto Iracionální muž má být nejspíš „verbálním orgasmem“) a naopak velebí „realitu“ a „opravdovost“. Jak to víme? Víme to tak, že nám to neustále mlátí o hlavu, a kdybychom nepochopili, každou událost a každou myšlenku za pár vteřin zopakuje voice-over tak zbytečný a ubíjející, že byste radši požádali o komentář Davida Ratha s tím, že nesmí vynechat jediný detail.

Nový Allen detaily naopak přehlíží. Aby fungoval, musí všechny postavy stát v pozoru v řadě jako dílky domina a čekat, až někdo cvrnkne do té první. Prostor pro přirozenost není, protože jediné, na čem záleží, je dojít co nejčistěji k banální, kriminální a takstrašněmocosudové pointě. Jinými slovy to, co bývá začátkem filmové preprodukce – tedy synopse -, zůstává u Allena tím jediným, co rozvíjí. V podstatě skutečně jde o synopsi sebe sama. Není to film, ale to, co o filmu říkáme kamarádovi, když mu ho chcete převyprávět: několik zvýrazněných styčných bodů bez nuancí, prostě jenom jedna věta natažená na hodinu a půl. A jde to především proti přirozenosti tématu, tedy „hledáni opravdovosti a smyslu“. Allenovy báchorky nemohou být těmto pojmům vzdálenější.

Iracionální muž má tu výhodu, že jsou všichni jeho hrdinové dobře zajištění snobové. Jejich stejnost, strojenost a povrchnost tedy nepůsobí tak divně, jako když v Jasmíniných slzách konfrontoval různé společenské třídy. Vždy bylo patrné, že „chudým lidem“ příliš nerozumí a představuje si jejich život jako pavlačovou historku z náhodného dílu Ulice. Jeho filmy tedy bývají tím lepší, čím méně se hrdinové vzdalují „velkoměstskému snobovi“, což zde naštěstí nedělají.

Výsledek ale, jako vždy, táhnou nahoru herci. Phoenixe scénář a režie bohužel viditelně tlačí k imitování Allena slovy i dikcí (jako vždy u mužských hlavních hrdinů), čímž se omezuje jeho možnost hrát. Naštěstí bojuje statečně. Zato Emma Stoje je prostě kouzelná a zamilovával jsem se do ní zas a znova během každé scény. Až to začalo být maličko strojené, ale na druhou stranu „maličko strojené“ je v Allenově filmu pořád velký krok kupředu.

Cival mě prosil, abych recenzi nepojal jako hejt na Allena, protože minule jsem ho trochu naštval recenzí na Kouzlo svitu měsíce. A má pravdu,  že je to osobní. Jenže jak může nebýt osobní sledovat tak strašně špatnou (přinejlepším průměrnou) práci filmaře, který byl dřív tak skvělý a měli jste ho tak rádi? Prostě mě to osobně štve, co s tím nadělám. A vlastně je to možná dobře, protože kdyby mě Woody Allen tak moc neštval, tak už by jenom nudil. Což by v podstatě bylo ještě horší.