Při jemné letargii z Interview nelze opět jinak než zavzpomínat na prosluněné dny (no letos spíše pomokřené) dny ve Varech, kde se oddychové konverzačky typu Buscemiho dospěláckého duetu mají jako u maminky v pelíšku. Co jiného vám rozproudí krev po salvě rádoby intelektuální zábavy z koutů země, o kterých jste nidky neslyšeli ani z Objektivu. Sázky na jistotu v podobě zvučných jmen táhnou, o čemž svědčí nejen návštěvnost (zkuste se 15 minut po otevření pokladen zeptat, jestli jsou lístky na film, kterému dělají reklamu plakáty po celých Varech. Nebudou.), ale již řádně ukecané festivalové ohlasy, které jakýsi pocit jistoty výrazně posilňují. Interview navíc není klasickým zástupcem „amerického nezávislého léta“. Undergroundovou (v tom nejpopulárnějším slova smyslu) konverzační poetiku zvláštně snoubí s navoněným showbyznysem – jde tedy proti střednímu proudu a zároveň s ním.

Nejpádnějším důkazem téhle synergie je už samotné obsazení svůdné Sienny Miller, které se jistě v Hollywoodu rýsují lukrativnější filmové nabídky než na film o dvou lidech natočený digitální kamerou. Jenže Buscemiho jméno je v nezávislém křídle Hollywoodu opředeno stejně tajuplnou magií, jakou se honosí třeba Harvey Keitel a možná i Jim Jarmusch. Odmítat nabídky ke spolupráci s někým takovým by se z hlediska světlejších zítřků („Hele, to je ta co nechtěla točit s panem Růžovym!“) nemuselo vyplatit.

A tak ji tu máme po Buscemiho boku a tučný honorář jí z toho nekouká. Buscemiho film s ratingem R a mrzkým počtem sálů, do kterých ho distributor nasadil, je předem odstřihnut i od většiny lidí, kteří dokázali docenit sofistikovanou bizarnost Napoleon Dynamitea a Interview tak nemůže vydělat ani v druhé vlně. Osmdesát minut dialogů o životě, sexu a zlém člověku (neboli přesný opak toho, co nabízí Hřebejk ;) je zkrátka artikl prodejný pouze pro fajnšmekry a Evropany. A tak buďte od té dobroty a přisypte Buscemimu do kasičky na novou digitální kameru alespoň vy – zaslouží si to.

Jeho film, koncepčně tak banální, skrývá velkou vnitřní sílu. Jak už jsme mnohokrát poznali, není úkolem lehkým naplnit osmdesát minut poutavým dialogem, kde i menší výkyv v tempu může znamenat ztrátu divákovy pozornosti. To, co se většině lehce řekne („dva lidé si povídají“), může v devíti případech z deseti znamenat jen bezbřehou nudu. Buscemi však téměř přes noc vyrostl v nového Linklatera na poli 18+. Přestože náznaky předhazoval už dřív, až dnes to všechno dává dokonalý smysl.

Interview je dospělá forma, která se snoubí s dospělým obsahem. Příběh shrnutý do dvou vět ukrývá spoustu vrcholů a odpočinkových zastávek a probíhá vlastně úplně stejně, jak by asi probíhal reálu, kdyby postavy nebyly smyšlené. Dva lidé, jeden byt, výhled na noční město, alkohol a spousta lží; jak čas plyne, zvrhlé nápady se linou jako vlna tsunami na maličký ostrov, který nemůže odolat. A tak i oni neodolají a podvědomě odkrývají jeden druhému svá největší tajemství. Nejkrásnější je na tom ona nejistota, do jaké míry je to všechno hra, jestli z těch dvou někdo ošklivě neblafuje a kde se vlastně nachází hranice, kam až se dá při takové hře zajít.

Prostě takové šachy v atraktivnějším a v případě Sienny Miller i mnohem více sexy podání. Oba herci hrají splývají se svou rolí naprosto přirozeně, dialogy odsýpají a je v podstatě jen na vás, jestli vám tahle témata něco říkají. Pokud ne, snadno se může stát, že Interview ve vás jiskru nezažehne. Festivaly odkojená část publika a ti, co se v kině zákonitě nemusí přejídat popcornem pří výbuchu obřího digitálního chapadla, nechť ale zbystří. Inteligence, postřeh a vyvážené vyprávěcí tempo jsou v Hollywoodu stále dostatkovým artiklem. Jen se občas musí sáhnout trochu hlouběji.

Tam, kde se slovíčko „fuck“ používá s rozmyslem (přestože by vůbec nemuselo), tam, kde se hraje na pointy (přestože by vůbec nemuselo), tam, kde se po osmdesáti minutách psychicky vyčerpáte a filmově nabažíte (přestože by to mohlo kvůli nesmyslným pravidlům a konvencím trvat déle). Těžko přiblížit Interview ještě více, pokud máte navíc ve vedlejší záložce možnost sjíždět trailery. Vězte, že je přesně takové jako v ochutnávce, jen trvá o něco déle a dává mnohem hlubší smysl. A stejně jako duo Před úsvitem a Před soumrakem ho můžete vidět více než jednou.