Kasdanovic režisérský klan se pozvolna rozrůstá. Brácha točí, táta točí a teď to roztočím i já. Jonathan Kasdan se ve svých sedmadvaceti (i ten Brody v hlavní roli je starší než on) pasoval do role muže znalého ženských srdcí a natočil romantiku o panu Božském (vzhledem k tomu že napsal i scénář, zřejmě si tím něco kompenzuje :). Jmenuje se Carter Webb, právě mu dala kopačky jeho přítelkyně, nádherná modelka a velká filmová hvězda, které zjevně začalo vadit, že Carter "jen" píše pohádky pro děti a nemůže jí následovat do světa hollywoodských dýchánků a všudypřítomné dekadence. Takže pápá. Zničený Carter odjíždí na duševní prázdniny k babičce, která v každé druhé větě pronese cosi o vlastní rakvi a neustále zařizuje pohřeb. Telefon se u Cartera netrhne, ale on ho nechává spokojeně vibrovat, aby si zprávy ze světa poslechnul bez přítomnosti druhé strany. Šéf, matka a další lidé od kterých chce být Carter co nejdál. Jediná žena se kterou hodlá komunikovat je depresivní babička, která to však má v hlavě pozoruhodně srovnané. Není mu však přáno, protože přes ulici bydlí Hardwickovi a Carter je pro ženy všech generací jako magnet.

Ačkoliv to zní (a zprvu i vypadá) jako romantická komedie nejhrubšího zrna, věci se začnou vyvíjet trochu jiným směrem, než byste čekali. Úvodní scéna s odpadky odkazuje k úplně největšímu klišé vůbec (vzpomínáte na Sexbombu od vedle), kdy "loser" zjistí, že má za sousedku milou, nádhernou, oduševnělou, ke všemu svolnou dívku svého věku. Jenže... Kristen Stewart vychutnávající cigaretu na střeše garáže během mžiku ucukne a na scénu přijde její matka v podání Meg Ryan. A tady se to začne trochu komplikovat.

Vlastně trochu hodně. Sarah (Meg Ryan) čelí důležitému životnímu zvratu, její manželství už není co bývalo a ona si nemá s kým povídat. A Carter jednoduše neumí říct ne. Prvních několik vět stačí k tomu, aby Sarah druhý den poslušně stála u dveří s tácem sušenek na uvítání. A už jedem s medem... procházky, společné nákupy, mučení dcery, která je s Carterem vyslána do kina (kamufláž :) a během několika minut zjistí, že s tím sympatickým skorotřicátníkem se báječně povídá. A tak jede Carter na dvě směny. Můžete uzavírat sázky, která z nich se s ním začne líbat dřív, které z nich spraví život a duši jako první a jestli na konci odejde do západu slunce na koni nebo odjede zánovním Porsche. Ne, počkat, je to vlastně jen spisovatel dětských knížek, dobrák od kosti, vynikající posluchač, excelentní opravář a také věčný samotář. I když se nám v závěrečné scéně snaží Jon Kasdan naznačit opak, všichni asi víme, že takové náhody lze najít jen na stránkách pohádkových knížek.

A to je ve své podstatě problém celého filmu. Všechno je tu až příliš učesané a povrchní, což je v případě některých linií (nebudu prozrazovat) poněkud šokující. Se zhruba stejným zájmem se tu řeší smrtelně vážné věci a malichernosti typu "Jimmy se mnou nechce jít na večírek, co budu dělat?". Je mi jasné, že v šestnácti se kvůli takovým věcem boří vzdušné zámky a obětují poslední přeživší mončičáci, ale Kasdan se snaží vyhovět všem a nakonec mu to nevěří prakticky nikdo. Příliš patosu, příliš umělého sladidla, příliš nápisu "a žili spolu šťastně až na věky". Nechci automaticky cynismus (na to Kasdan ani nemá věk), ale k čemu tenhle optimistický mikrovesmír, který se vám rozplyne ve chvíli, když nad ním začnete přemýšlet? Kdyby se film tvářil jako bezstarostná teenage báchorka, neřekl bych ani popel, ale on útočí zbraněmi z arzenálu snímků jako Garden State nebo Elizabethtown... a selhává. I Zach Braff se ve svém režijním debutu dočkal rozhřešení, ale stihnul mezitím něco předat světu a vy jste necvičili obočím, když se ti dva na konci objali. Přišlo vám to vydřené, věrohodné... prostě zasloužené.

Skrz In the Land of Women projedete jako nůž máslem, vyslechnete si všechny dialogy, uznale pokýváte hlavou a pochválíte všechny, jak jim to sluší. A pak můžete buď zapomenout nebo dlouze přemýšlet nad chováním ženských postav. Ne že by snad Kristen nebo Meg hrály vyloženě špatně, ale pro jejich rozhodování nenajdete ve scénáři žádný podklad. Jako by někdo vysál emoce, pokud vynecháme naučené plakátové "looky", budete většinu času váhat. Možná tím Kasdan chtěl naznačit okřídlené "Čím víc toho znám, tím méně toho chápu", ale činil tak velice nešťastným způsobem. Jako režisér obstál, jako scenárista má ještě co dohánět. Maličké plusko si ale neodpustím, za Olympii Dukakis jako hrdinovu babičku. Ta jediná věděla o čem hraje a dokazovala to v každé scéně. Měli ten film postavit kolem ní...