Bylo mu necelých 20 let, když natočil debut J’ai tué ma mère (I Killed My Mother)  a v dobrém slova smyslu přizabil několik festivalových porot. Tolik talentu, tvůrčí suverenity i oslňujícího exhibicionismu pod jednou střechou tu už dlouho nebylo. Prostě dobrý ročník 1989. Xavier Dolan, dětská herecká hvězda z frankofonní Kanady, kterou matka před hrozící slávou raději poslala na internátní školu a která v touze zase se vrátit do světa filmu způsobila v roce 2009 prvotřídní senzaci. O rok později se mladistvý kanadský intelektuál hlásí s novým snímkem.

Od mateřské lásky k lásce partnerské, chtělo by se napsat, až na to, že u Dolana se obě podobají. Jsou vášnivé, nedostatečně opětované, destruktivní a inspirativní. Imaginární lásky pracují s otřepaným motivem milostné trojice – Francis a Marie jsou dobří přátelé, tak trochu podivíni, poněkud intelektuálové a poněkud samotáři. Hezounek s tváří Michelangelova Davida Nicolas je uhrane oba. A tak se po hraném nezájmu strhne mezi přáteli nevyslovená ale o to úpornější bitva o pozornost sebevědomého Adónise, který si rád s lidmi zahrává. To ovšem dobře ví divák, zatímco obě zainteresované postavy ne. Láska bývá slepá. Zoufale imaginární.

Kdo viděl Dolanův vynikající debut, nebude novinkou nijak zvlášť překvapený. Quebecký talent jen vyleštil formální rámec, který už před tím oslňoval. Jeho rukopis je stále stejně okrasný, posedlý ornamenty a milimetrovou kompozicí záběru, plný rozevlátých „zpomalovaček“, něžně ovinutý kolem výrazného hudebního doprovodu a v kontrastu s tím zase věrný autenticitě ruční kamery. Syrový indie film si tu podává ruku s pop artem (ach ty výmluvné kostýmy, módní doplňky a účesy).

A podobně jako v případě J’ai tué ma mère se i tady setkáme s Dolanovými oblíbenými „deníčky“ – zatímco v debutu to byl on sám, kdo popisoval na kameru svoje vnitřní stavy, zde nechává promlouvat několik anonymních postav. Tématem jsou samozřejmě milostné nezdary, iluze, minutí, zklamání… Tyto „doku“ vsuvky citlivě člení hlavní příběh a ironicky zdůrazňují, že Francis a Marie v tom svém hořkosladkém mámení nevězí zdaleka sami. Imaginární lásky jsou tak i výpovědí generace, která imaginárnost lásky povýšila do nového levelu.

Na svůj věk vykazuje Dolan obdivuhodnou porci nadhledu. Klíč je možná v tom, že nic neřeší, spíše popisuje pocity nepochopení, milostného blouznění a skličujícího smutku. Jako režisér a scenárista má své repliky skvěle odposlechnuté, postavy rozmyšlené a o zbytek se starají herci – tedy především opět on sám, sošně renesanční „chlapeček“ Niels Schneider a obhrouble roztomilá Monia Chokri. Dialogy jsou, podobně jako v případě debutu, věrohodné, nesnaží se filozofovat nad nesmrtelností chrousta a o to více prostoru zbývá pro náznaky i formální exhibice, kterými Dolan opisuje a rozvádí základní emoce hrdinů. Je to v jádru primitivní, ale Kanaďanovi to skvěle funguje, protože zatím toho zjevně víc cítí, než ví jistě. A to je jeho hlavní přednost.

Nepochybně se dočtete, že tenhle film je manýra a exhibice autora, který se příliš žere. Souhlasím do putníku se vším. Je to manýra, která skvěle vypadá, exhibice, která má hlavu a patu, a Xavier Dolan si může jako filmař jen a jen chutnat. Otázkou je, co se stane, až tahle fontána pestrých obrazů čerpaných z mladického tápání dospěje. Pak se možná z Dolana stane jen další afektovaný „queer“ intelektuál s nutkavým pocitem vlastní výjimečnosti a pravítkem víte kde. Jakkoli to nepochybně hrozí, Imaginární lásky jsou z toho úspěšně venku. Těžko si představit lepší způsob, jakým kanadský „youngster“ mohl navázat na svůj povedený filmařský start.