Často sice spíláme filmovým distributorům za krátkozrakost, s jakou už návštěvníkovi českých kin odepřeli nejedno potěšení, ale upřímně, tentokrát jim to skoro nedokážu mít za zlé. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy mezi novinkami přišla na film tak málo stavěný pro a) široké b) neamerické c) neanglicky mluvící publikum. Na špatnou srozumitelnost I´m Not There si stěžují i někteří zámořští kritici, o rozladěných diváckých reakcích ani nemluvě, takže kdesi v České republice by jeho osud byl nejspíš docela tristní. Tahle investice se zkrátka Weinsteinům příliš nevrátila a omezená distribuce zavdává pochybnost, jestli s výnosem vůbec někdo počítal.

Jenomže zatímco marketingově jde o předem ztracený případ, coby filmové dílo je I´m Not There ojedinělé a novátorské. Je ukázkovým protikladem další nedávno uvedené hudební biografie, filmu Control, a s ním dlouhého seznamu životopisných filmů o ikonách popkultury. Udržuje diváka v emocionálním odstupu a naprosto se vzdává ambice odvyprávět souvislý životní příběh člověka, který se už skoro padesát let schovává za jménem Bob Dylan.  Nemožnost poznání nebo vědění, co je Dylan vlastně zač, tady nefiguruje jako překážka, naopak je hlavním sdělením. Většina populárních biografií v sobě nutně obsahuje nějaké ospravedlnění, důvod, proč se nám snaží přiblížit život právě toho kterého zkouřeného cvoka. I´m Not There tohle nepotřebuje. Každou minutou přiznává: Bob Dylan tady není, tohle je čistá mytologie.

Jak už vědí i ti, kteří si tenhle film nikdy nepustí, a jak nezapomínají zdůraznit trailery ani plakáty, na tvorbě se podílela nejedna velká herecká osobnost. Vezměme to aspoň přibližně podle filmového věku: Šest verzí ústřední postavy zahrnuje černošského chlapce Woodyho (talentovaný Marcus Carl Franklin), představujícího Dylanovy začátky a fascinaci folkařem Woodym Guthriem. Dál tu máme záhadnou postavu se jménem básníka Arthura Rimbauda (Bill Whishaw), skromného hudebníka Jacka Rollinse (Christian Bale), který reprezentuje kazatelský aspekt Dylanovy tvorby, slavného herce Robbieho Clarka (Heath Ledger), provokativní hudební hvězdu Judea Quinna (Cate Blanchett) a samotářského psance Billyho Kida (Richard Gere). Jako písničkářka Alice vystupující ve fiktivním dokumentu o Jacku Rollinsovi se tady navíc objevuje Julianne Moore – její role je samozřejmě odkaz na Dylanovu někdejší přítelkyni, i u nás docela známou Joan Baez. V použití známých herců se skrývá úsměvná ironie: všichni mají za úkol hrát „někoho, kdo je vlastně trochu Bob Dylan, ale ne docela“. Už z podstaty tahle záměrná nepatřičnost nejlíp vyniká u Cate Blanchett, která se zřejmě poprvé ve filmu stává mužem.

Mnohoznačnost a nejednotnost se tak trochu fraktálně opakuje na více úrovních, od celkové struktury „příběhu“ až po dílčí prvky. Jako hlas vypravěče nebo spíš komentátora událostí se střídá Kris Kristofferson a většina ze šesti zúčastněných herců. Některá Dylanova alter ega stráví před kamerou poměrně dlouhou dobu a mají k dispozici celé souvislé dějové úseky (Jude, Robbie), jiná se jen mihnou v předělech, jako by měla cosi dovysvětlit nebo naopak ještě víc zamlžit (Arthur). Jedna část filmu se tváří jako dokument, další má podobu jakéhosi výslechu, ostatní zastupují fikci. Dokonce i skutečné Dylanovy výroky jsou někdy dávány do smyšlených souvislostí a dialogů. Na žádnou informaci se nemůžete úplně spolehnout, ale zároveň má všechno nějaký význam pro celek.

Každá rovina je rozdělena na úseky a filmařsky stylizovaná v souladu s určitou dobou a určitými tvůrci. Linie Robbieho Clarka odpovídá éře francouzských novovlnných filmů, a to od napodobování konkrétních záběrů přes vypůjčené motivy až po roli Robbieho francouzské manželky Claire v podání Charlotte Gainsbourg (Dylanova první žena Sara, kterou má Claire připomínat, neměla ve skutečnosti s Francií nic společného). Věkem nejstarší Dylanova filmová inkarnace, Billy Kid, zase odkazuje na Peckinpahův film Pat Garrett a Billy the Kid, v němž Dylan dostal vedlejší roli a složil pro něj charakteristickou hudbu. Černobílá Judeova linie, kde nejvíc dochází na otázky tvorby a umělcovy odpovědnosti vůči publiku, nese zjevnou podobu s Felliniho sebereflexivním kouskem 8 ½. Najdou se ovšem i paralely s Bergmanovou Personou nebo Lesterovým Perným dnem, který připomínají zrychlené záběry Judea, jak při anglickém turné dovádí s Beatles v parku.

S nezpočtem narážek a skrytých významů má všetečný recenzent chuť se zeptat, jak by měl vlastně vypadat ideální divák filmu I´m Not There. Existuje vůbec někdo, kdo z desítek drobných paměťových a kombinatorických cvičení rozluští dostatečné množství, aby mohl film sledovat souvisle a bez pocitu zcizení? A neříkejte prosím Bob Dylan, protože ani ten nemusel vidět Paraplíčka ze Cherbourgu nebo jiné filmy, které tu Haynes cituje. Stejně tak většina Dylanových fanoušků, podle mnoha zahraničních recenzentů ideální publikum I´m Not There, může zůstat nahraná. Možná opravdu pochytají i méně známé reálie,  kolik z nich ale bude vědět, že černobílá zpomalená kamerová jízda mezi auty v zácpě je přímá citace z divného autobiografického filmu nějakého mrtvého Itala?

I´m Not There si vlastně zužuje potenciální publikum hned ze dvou stran – z jedné útržkovitými detaily z Dylanova života, z druhé sumou potřebných znalostí o evropské kinematografii. Ani v jednom případě přitom nejde o jemné pomrkávání směrem k zasvěceným, bez kterého by se dal film pořád ještě pohodlně sledovat. Reference doslova překáží hned v prvním plánu a bez jejich pochopení vám jednoduše některé momenty zůstanou přinejmenším zčásti záhadou.

Znamená to, že by bylo lepší tenhle film radši předem vzdát? Rozhodně ne.

Životopisné reference  filmové citace tady mají svůj účel a efekt bez ohledu na to, jak úspěšně je pochopíte. Spolu s různými styly oživují kulturní paměť, probouzejí třeba i docela nejasné záblesky vzpomínek na to, že tohle jsme už kdysi někde viděli. Vypůjčené filmové postupy pořád fungují samy o sobě a zároveň nesou nádech něčeho minulého, co diváka přenáší do daného období. Nemusíte podrobně znát artové filmy za několik dekád, abyste rozeznali jejich vizualitu, když na ni narazíte.

Film nedělá kompaktní a jasnou osobnost z Boba Dylana, určitě ale velmi autenticky připomíná, v jaké atmosféře se v každém historickém úseku dylanovská legenda utvářela. Felliniho sebezpytné snímky jsou tak například dány do souvislosti s Dylanem – filozofujícím frackem překvapeným slávou, který v roce 1965 „zradil“ svoje folkové fanoušky tím, že začal hrát na elektrickou kytaru. I lidi, kteří se nepočítají k jeho skalním fanouškům, o téhle aféře přinejmenším slyšeli a tady se jim nabízí jedna cesta, jak si ji vykládat. Použití kulis, záběrů a dialogů jako z Godardových filmů zase posunuje do mnohem vážnější roviny typickou bulvární historku o nepovedeném manželství celebrity. Každý segment zkrátka naplno přiznává, že je interpretací. Jejich počet navíc dává tušit, že zrovna Bob Dylan svojí kariérou dodal materiál hned na několik rozdílných legend. Jak se uvádí hned na začátku: máme tu imitátora, básníka, proroka, hvězdu i psance.

I´m Not There ukazuje vznik a hlavně život mýtů v kontextu doby, ve které vznikly. Nesnaží se pátrat, co leží pod nimi – Bob Dylan jednoduše is not there, a právě to asi některé diváky tak moc irituje.