Zvěsti o ostrých loktech bratrů Weinsteinů se z Hollywoodu nesou už nějaký ten rok. I když je povídačky o brutálních zásazích do děl renomovaných umělců líčí jako běsnící obézní monstra, můžeme být za existenci obou pánů rádi. Nebojí se totiž podstoupit investiční riziko pro osobnosti s jasnou vizí. Samozřejmě, občas je to stojí pár dolarů (tak jako v případě Grindhouseu), občas se nezadaří naplnit ambice dostatečně lákavým výsledkem a občas můžeme mluvit rovnou o úplném šlápnutí vedle. Jenže nakonec na nás Weinsteini během sezóny vždycky vybalí neotřelé filmové dílo, které by sotva mohlo vzniknout ve studiu řízeném dle klasických norem. Jinak řečeno, možná by se na nás bez nich nevalil kámen z hrdla Boba Dylana, který Todd Haynes aranžuje do nesmírně originálního tvaru. Sálá z něj melancholie, jsou z něj slyšet struny z rozvrzané kytary, je v něm cítit Dylan. Určitě ještě líp než posledně. V kině se mnou počítejte. A mmimochodem, i na těch pár sekundách se nemůžu zbavit dojmu, že Ledger s Balem dávají všem svým kolegům jednoznačně na zadel.
