Francouzské komedie mají své nepopiratelné kouzlo. Jsou většinou výstřední, lehce excentrické, vyznačují se typicky francouzskou mírou přehrávání a pracují se zemitými lidskými motivy, které jsou schopné překonat kdejakou kulturní bariéru. A filmy s Christianem Clavierem v hlavní roli se staly poměrně výrazným symbolem tohoto komediálního subžánru, u kterého divák tak nějak dopředu ví, co dostane. Samotný Clavier je přitom výraznou ikonou francouzského filmu, jehož paleta hereckých projevů zahrnuje prakticky vše od prostoduchých sluhů feudálních rytířů (Návštěvníci) přes komiksové postavy (Asterix a Obelix) až po slavné vojevůdce (Napoleon). A pokud lze o některém francouzském komikovi říct, že samovolně vyplnil uvolněný prostor po de Funèsovi, bude to zřejmě on.

V uplynulé dekádě nás Clavier zásobil celou řadou komedií, které oscilovaly mezi kvalitou (Co jsme komu udělali?) a nekvalitou (Rodinu si nevybíráš, Dejte mi pokoj!). A teď tu máme další počin, u kterého se každý, kdo viděl trailer, mohl obávat o výsledek. A bohužel právem. Film je totiž přesně tak strnulý a nevtipný, jak ukázky naznačovaly. Režisér Arnaud Lemort zatím nenatočil nic, co by překročilo hranice jeho domoviny, nicméně zkušenosti s komediálním žánrem již má a nyní dostal k ruce Christiana Claviera, s nímž se dá při chytré zápletce a zručné podání vymyslet opravdu hodně. Bohužel ani jednoho se filmu nedostává.

Ne že by byl rodinný výlet na turisticky protěžovanou Ibizu sám o sobě zbaven veškerého kouzla – střet generace rodičů, kteří hledají o dovolené klid a relaxaci, s generací potomků, kteří si chtějí užít života, představuje dostatečný potenciál pro bláznivou letní komedii. Jistě, není to žádný ohňostroj originality, ale na to se u dobré komedie nehledí. Ibiza ale ztrácí body právě díky tomu, že nedokáže z mnohokrát provařeného tématu vytěžit vůbec nic, co by diváka pobavilo.

Začátku filmu se nedá upřít jistá rozvernost tak typická pro Clavierovy komedie – seznámíme se s hlavním hrdinou, který je ztělesněním dokonalého archetypu stárnoucího středostavovského Francouze, jenž svými projevy každodenní povahy balancuje na hranici trapnosti a sympatie. Na tom je vystavěna celá řada vtípků, které nenásilně vtahují jednotlivé postavy do děje a posunují film k odletu na prosluněný středozemní ostrov. Tam to ale překvapivě celé umře!

Přehrajte si trailer Pominu skutečnost, že většina postav není příliš sympatická a jejich chování je prosto jakékoli logiky, neboť žánr jako takový snese ledacos a mnohdy dokonce vyžaduje jistou grotesknost v motivaci postav. Tahle berlička ale musí být vyvážená větším než menším množství humoru, což se ovšem zoufale neděje. Odškrtáváme si sice jednotlivé scény, které by měly být samy o sobě vtipné (dealeři nabízí Clavierovi drogy, Clavier drogy odmítá, Clavier nevědomky požije drogy a užije si večer...), jsou ale podány tak tristním způsobem, že to vyžaduje velké sebezapření neopustit promítací sál.

No a když ke konci nastoupí fekální humor, jedná se o pomyslný vrchol trapnosti, za který by se všichni zúčastnění měli stydět – nikoli proto, že je nechutný, ale proto, že je tak ukrutně nudný a nevtipný. Film bohužel nedokážou oživit ani postavy ve vedlejších rolích, ani sekundární dějové linie, které tradičně míří na sociální témata – tentokrát nikoli přistěhovalectví, ale rodinu. Jsou totiž ve vleku hlavního děje k uzoufání mdlé.

Trochu mě děsí představa, že se takovýto druh humoru francouzskému publiku líbí a kinosály se tam otřásají salvami smíchu. Nicméně i kdyby tomu tak bylo a diváci ve Francii brali tento film útokem (třeba jako u nás Kameňáky), pro vás se nic nemění – od Ibizy ruce pryč! Od naprostého odpadu to sice Clavier některými scénami přeci jen zachraňuje, ale je jich moc málo na to, aby to film vytáhlo byť do koukatelného podprůměru.