Jedním z největších překvapení loňského roku pro mě bylo svěží Léto, v němž Kirill Serebrennikov potvrdil roli jednoho z nejinovativnějších ruských filmařů. Na scénáři se výrazně podílel Michail Idov, který nyní přichází se svým vlastním kouskem, kde se ujal i režie. Přestože se Idov oproti svému staršímu a vizuálně odvážnějšímu kolegovi drží trochu při zemi, Humorista je nápaditou a místy silnou výpovědí o své době.

Jaká to vlastně je? Sledujeme podivné období let 1984-1985, kdy se Sovětský svaz zmítal ve spoustě vnitřních problémů. Roku 1982 zemřel Brežněv a v následujících třech letech i jeho dva nástupci, Andropov a Černěnko. Než se kormidla chopil Gorbačov a dovedl Sovětský svaz až k nutnému rozpadu, připomínala těžká a šedivá doba to zabahněnější z tuzemské normalizace, jelikož ekonomika stagnovala, lidé nevěděli, co je čeká, a politické špičky už vůbec ne. 

Právě v této době vystupuje komik Boris s umírněným standupem o imaginární opičce. Stranické kontroly z jeho vystoupení sice vyškrtaly to nejzábavnější, avšak v době, kdy je o zábavu opravdová nouze, mu i takto mizerné výkony stačí k relativně spokojenému životu. Avšak jeho deadpan přednes trefně ilustruje smutek, který hluboko uvnitř prožívá. Jenže lze takto vůbec žít? Může umělec svobodně tvořit v nesvobodné zemi?

Boris ve výborném podání Alexeje Agranoviče ztělesňuje archetyp smutného klauna, v tomto případě ještě umocněného dobovými reáliemi. Morální bahno se daří Idovovi vykreslit v sérii epizod, vtipně a přitom s tragickou pachutí popisujících dobové zmatení hodnot. V tom si nezadá s velikánem ruského filmu Nikitou Michalkovem, který se (i přes politickou zprofanovanost) zaměřoval na nekompromisní načrtnutí ruské duše; Idov se ale nezastavuje u čistě ruské mentality a výstižně postihuje zhoubu jakéhokoli totalitního režimu, zaměřeného na potírání individuality.

Jak jsem už zmiňoval, Idov je ve své režii poměrně umírněný a nechává látku mluvit samu za sebe. Proč také ne, vždyť scénář napsal výborně a pomocí epizod s ubíjejícími veřejnými vystoupeními, nechtěným napojením na KGB, domácími hádkami s rodinou i nečekaným emočním vrcholem souvisejícím s ruskými kosmonauty ukazuje mentalitu doby, rozežírající každého, kdo v těchto podmínkách musel žít. Tuto myšlenku formálně podtrhují i tlumené barvy, jak jsme ostatně u osmdesátkového retra zvyklí. Humorista není prvoplánově zábavný či divácky atraktivní, avšak jako popis jedné doby (s uvěřitelným přesahem do psychologie hlavní postavy) spolehlivě funguje.