Hugh Grant je navždy ztracen ve své škatulce nedbale elegantního nešiky a nezmůže s tím nic ani Drew Barrymore, ani role stárnoucího muzikanta v šednoucím koutě popmusic. Je to totiž pořád ten samý ksichtící se Brit, co vás provede za ruku údolím legračních pohledů, osvěží se v říčce balících technik a pak si s vámi sedne na skálu romantického splynutí a zahledí se vstříc zapadajícímu slunci. Budiž mu k dobru vtipná úvodní pěvecká kreace, velmi trefně opisující od kolegů z osmdesátých let, i jeho pohybové nadání, které je „sexy“ a „hot“. Pak už je to ale náš známý kolovrátek v rámci výše nastíněných poznávacích znamení: Pod apartní čupřinou schovaná ústa, na polovinu žerdi pronášející vtipy typu „tu květinu už nezalévej, je umělá“ a k tomu rádoby přestárlá pěvecká hvězda, která rozhodně neumí zpívat (uměla-li to někdy). Podbarveno britským popem, zakončeno suchou humornou hláškou. Jak neotřelé, vtipné a originální. Ehm, ne. Stravitelné v rámci tří hvězdiček ovšem rozhodně ano, i když mám neblahý pocit, že kdyby místo Drew Barrymore slídila po Grantově boku Paris Hilton nebo třeba tetka Kropáčková odvedle, výsledek bude úplně, ale úplně stejný. Stejně všichni řeknou, že Grant byl zase docela fajn a že „ta holka“ mu docela dobře přihrávala.
