Dlouholetý režijní kamarád Hugha Granta, Marc Lawrence, má neutuchající touhu dál a dál dávat romantického nešiku dohromady s romantickými etalony, které toho v žánru nahrály už tolik, že mají pomalu čas rozmýšlet se nad důchodem. Zatímco před pěti lety (ano, to nám to letí) se této polízanice zúčastnila Sandra Bullock v Lásce s výstrahou, dnes je na řadě „diblík“ Drew Barrymore ve své další variaci na téma „jsem nešikovná, ale to se na mně chlapům líbí“.

Hudbu složil, slova napsal, dopadá o celý chlup lépe než příběhy o ekologické aktivistce, kterou zaměstnala její největší osina v zadku, personifikovaná do Granta. Lawrence tentokrát vetkává do svého vyprávění překvapivou lehkost, odrážející se od nápadité premisy, která zase až tak prvoplánově nesvazuje oba herce k tomu, aby dělali, že k sobě podle scénáře tááákhle patří, ale ve skutečnosti jste to z nich necítili. Snad právě proto, že do mileneckého sevření není ani jeden z hrdinů horlivě tlačen a ona láska plynoucí ze vzájemného porozumění vyraší tak nějak samozřejmě, divácké sympatie se dostavují zcela automaticky. Po dlouhé době u komedie s Grantem jsem měl pocit, že ona jiskra přeskočila z chtíče a ne z předpisu.

Naskakující vrásky na Grantově obličeji sice kalí onu typicky mladickou nerozvážnost a nervózní výstřelky, v nichž dle pečlivě nacvičeného grifu koulí očima na všechny světové strany, většina jeho etud na téma „jsem nesmělý a neléčím se“ však stále funguje spolehlivě a dokáže roztomile nastartovat druhou polovinu páru natolik, že mu ve výsledku padne kolem krku. Snad je to i proto, že Drew Barrymore je naladěna na jeho vlnu o poznání lépe než prkenná Sandra Bullock, z níž se musely emoce páčit heverem. Ač mi jedna třetina šíleného spolku Charlieho Andílků nikdy nepřišla tak proklatě sexy, aby bylo nutné vystavovat ji na obálkách předních módních časopisů, jako něžnější polovina dvojice zmatených filmových párů nějakou záhadou funguje. Myslím si to od Baby na zabití a stojím si za tím i dnes.

Pokud Lawrence šije chytrou jehlou po stránce partnerské, v té komediální nepochopitelně klopýtá stejně jako všichni jeho kolegové. Nikdy jsem nepochopil onen oblíbený trend, kdy se do romantické komedie (= filmu o dvou lidech, kteří to dělají a pak o tom nemluví před přáteli) vkrádají nesmyslné groteskní výjevy plné ran do hlav, pádů ze schodů a legračních náhod, kterých potkáte tak deset za život, ale tady jsou na denním menu. A Lawrence je vydatný hostitel a lacinými výstřelky nešetří – tu nechá Granta obligátně trefit se právě do hlavy o piáno (jak se mimochodem dostane dvojice po souloži pod piáno?), Barrymore zalévat kytku zhruba o patnáct vteřin déle než je předurčeno její inteligencí a oba nechat zpívat jejich společnou píseň před usměvavým recepčním v hotelu, který jim poté sdělí, že nemá hudební sluch. Snad jsem až příliš zhýčkaný pečlivě budovanými pointami v rámci vtipně rozehraných scén a salvy situačního smíchu mi daly vale kvůli tomu, že nad nimi moc přemýšlím. Jsem však v rámci jakési fér hry přesvědčen, že si divák zaslouží trochu komplexnější komiku než jen tu, která se vejde do tří čtyř slov, jejichž vyslovením obvykle celý vtip začíná i končí.

Pokud jsem se o tom nezmínil, zápletka je divná, ale budiž. Rozehraje se asi po pěti větách a tak automaticky, že nemáte ani čas přemýšlet nad tím, jak k tomu vlastně došlo. A ve výsledku je to celkem jedno. Protože pak funguje zcela bez problémů a ve své nenucenosti dokonce zakrývá řadu scenáristických klišé, které jsme před lety považovali ještě za originální a roztomilé, ale dnes už za omšelé a nezřídka otravné. Ano, mluvíme např. o nadužívání motivu „teď máme krizi a proto se patnáct minut před koncem filmu rychle pohádáme, abychom mohli svého partnera dobíhat na letišti“. V hudbu složil, slova napsal, je většina neduhů ladně odsunuta do únikové scenáristické zóny, v níž Grant parádně rozehrává vysloužilou popstar, která má po dvaceti letech od dob své největší slávy v popisu práce koncertování na poutích a nudných maturitních plesech. Pokud byl herec někdy otravný svými dokola zneužívanými gesty, zde se zjeví ve zcela novém světle a dokáže ze nich vykřesat tolik roztomilého nádechu, že mu odpustíte úplně všechno zbytečné, co kdy v žánru napáchal. Nehledě na to, že aranžovaný klip z 80. let, kde zběsile řeže do kláves, hraničí s guilty výjevem na hranici geniality. Lawrence si odnáší body k dobru!

Hudbu složil, slova napsal je zhruba o deset procent lepší než čekáte. Tedy čekáte-li to, co myslím – zcela bezproblémovou romantickou komedii, jejíž průběh i konec znáte ještě před zakoupením lístku a vhozením prvního zrna upražené kukuřice do úst. Ideální na večer s partnerem i jako aktuální antidepresivum. A skutečnost, že film obsahuje více milých než otravných momentů, ho staví daleko nad omleté říkanky o tom, jak strašně se nechtěli, ale nakonec spolu skončili. Marc Lawrence vás té první fáze ušetří. Protože hudbu složil a slova napsal s větším citem než minule.