Dal jsem tomuhle filmu férovou šanci. Knížku, premisu a dokonce i ukázky jsem si držel od těla, jak to jen šlo, a vlastně jsem i trochu fandil Andrewu Niccolovi, jehož projekty jsou vždy hodně autorské. Navíc s budoucností, ve které lidstvo úpí pod hrozbou, která mu bere jeho podstatu má zrovna on nesčetné zkušenosti (Gattaca, Vyměřený čas). Možná právě proto si ho producenti Hostitele - filmové adaptace nové knížky od Stephanie Meyer (autorky Stmívání) - vybrali. Mysleli si snad, že se Niccol vzepře holčičkovskému cílení předlohy a vyrobí sci-fi sérii pro širší publikum. Snaha tu je, ale diktatura emocí, které ovládají tenhle nový a lepší pozemský svět, panuje až příliš pevnou rukou.

Hostitel nabízí novou, vyleštěnou Zeměkouli, zbavenou nemocí, válek a zlých lidí. Vizuálem snad až příliš připomíná Niccolův Vyměřený čas, ale má svůj potenciál. Mimozemšťané jsou malé zářící chomáčky, které se vám dírou v krku zabydlí v těle a začnou ho ovládat. Jedná se svým způsobem o squattery, kteří už takhle zabydleli dvanáct světů. Nic moc převratně nevylepšují, takže planeta vypadá jen o století moderněji. Vyznávají cestu míru a lásky, takže není úplně jasné, jak vlastně planetu dostali na kolena, ale z několika scén vyplývá, že cesta míru a lásky může být nahrazena cestou beretty a nože, kdykoliv je potřeba. Naše hlavní hrdinka zakončí svůj útěk před nimi skokem z desátého patra (protože takhle se to dneska řeší, holky), jenže není John McClane a rozplácne se na asfaltu. Hodní "dušani" jí bez okolků asimilují, jenže nepočítají s tím, že její duše je silnější než u všech ostatních. Melanie zůstává v těle i poté, co se tam nastěhuje Poutnice, takže dochází k neustálým hádkám, které vypadají jako něco mezi Duchem a Kdopak to mluví. Tedy s tím rozdílem, že teenagerský duševní voice-over, jenž má asi divačky více sblížit s postavou, je napsán neuvěřitelně husičkovsky a vy máte během úvodní vysvětlovací půlhodiny neodbytný pocit, že hostitelé nejsou úplně mimo, když nás "zachránili od sama sebe".

Je až neuvěřitelné, jak rychle se Hostitel začne podobat Stmívání. Sexuálně vyhladovělá hlavní hrdinka, donucená zdlouhavě zkoumat své pocity? Tři různé frakce, složené z lidí a nadlidí? Snaha hned několika postav přeměnit se tam nebo nazpátek? Netradiční milostný trojúhelník? Je to jak přes kopírák, jen místo jedné duše rozervané láskou, tu máme rovnou dvě duše, přičemž každá je zabouchnutá do někoho jiného. A tady začíná konečně vyplouvat na povrch zásadní poselství celého snímku. Osobně pokládám za zábavné, že obě hrdinky jsou ve vztazích až nezdravě proaktivní. Bella se snažila z Edwarda strhat šaty hned na první hodině biologie, a pak ho několik dílů přesvědčovala, ať jí kousne, aby se spolu mohli konečně vyspat. Melanie svádí svůj úlovek, který potkala při rabování něčího domu, taky hned ve druhé scéně, a je při tom mimořádně neodbytná. Pak se ale její alter-ego, Poutnice, zamiluje do dalšího bouráka z tábora rebelů.

Na jakékoliv křivdy se obratem zapomíná pod přívalem francouzáků.Výsledek? Protože se v jednom těle tísní dvě duše, je výsledné mnohomužství naprosto ok a všichni ho respektují! Takže holky, není problém spát s několika různými kluky. Vždycky to můžete ukecat tak, že do vás v tu chvíli vjel duch Svatý. Nebo nějaký mimozemšťan z jiné dimenze. Pro jistotu si kupte výrazné čočky, a pak vám uvěří úplně každý, že vy nejste vy, ale ta druhá, co má extra sexuální potřeby. Že si dělám legraci ze seriózní literatury o duševních dilematech? Ale houby! Stephanie Meyer sama neví co chce, když postavou lavíruje od obětavé hrdinky až k submisivní husičce. Osazenstvo tajného lidského tábora nejdřív postavu na potkání drsně fackuje (až to připomíná parodii), posléze k ní přivine mateřskou láskou, přičemž na jakékoliv křivdy se obratem zapomíná, případně jsou smazány přívalem francouzáků.

Niccol zachraňuje co se dá, ale z filmu se v druhé půli stává rurální drama, proložené tu a tam záběrem na pochromovanou helikoptéru nebo product placement automobilky Lotus. Šťavnaté detaily jsou před námi skrývány a sci-fi prvek je evidentně sestaven někým, kdo nemá konvenční sci-fi rád a bere ho jen jako atraktivní, leč poněkud přebytečnou omáčku ke svojí romanci napříč rasami. Jenže ono romantické pouto skutečně spočívá v tom, že všichni souloží se všemi, zatímco druhá půlka duše si odskočí do "druhého pokoje", aby se na to smilstvo nemusela koukat. Ale co by ne, když oba tak dobře líbají.

Přehrajte si trailer Hostitel stihne během dvouhodinové stopáže otevřít mnohá dveře, nebo alespoň napínat, co by se mohlo skrývat za těmi zavřenými. Částečně se to daří i díky výborným hercům. Saoirse Ronan v hlavní roli sice musí hrát trochu dřevěně, ale vnitřní konflikt jí věříte rozhodně víc než upejpavé Kristen Stewart a jakkoliv jsou její milostné objekty jen obyčejní floutci, rozhodně je to lepší materiál než osvalený chlupáč a anorektický upír bez špetky charismatu. Jenže jako celek působí film neuvěřitelně povrchně a všechny svoje zvraty odbude víceméně z povinnosti. Ta bažina klišé, na které celá ta vratká romantika stojí, se možná ztratí ve slovní vatě objemné knížky, ale film se jí zbavuje horko těžko, tím spíš v očích člověka, který má rád klukovské sci-fi, a kouká na pokus o adaptaci žánru pro holky. Je to něco na způsob porna pro ženy. Všechno je na jiném místě, než byste čekali, lidé se chovají podivně a jako by zpomaleně. Často jim chybí koule (doslova i v přeneseném slova smyslu) a poté, co se na to ze zvědavosti podíváte, rádi a pokorně se vrátíte ke klasice. Tudy prostě ne, přátelé. Navíc se obávám, že sci-fi není porno, a tak i tenhle přístup narazí u dívčího publika na odpor, vyplývající z toho, že se jim někdo něco snaží přežvýkat po "blondýnkovsku".

Prý nás čeká minimálně trilogie, což je zneklidňující nejen pro duše mladých čtenářek, ale především pro případné další režiséry. Ani Niccol, ani slibný casting totiž nedokázal zajímavým tématům propůjčit hloubku a naléhavost. Vypadá to, že průměrné knihy jsou odsouzeny k tomu, aby podle nich vznikaly průměrné filmy. Nebo tomu něžnému pohlaví a jejich chápání vyprávěcích postupů prostě jenom nerozumíme? Za sebe můžu potvrdit, že v milostném trojúhelníku Stmívání-Hostitel-Hunger Games s přehledem vyhrává posledně jmenovaný titul, a to i přesto, že mě Jennifer Lawrence nějakým blíže nepopsatelným způsobem irituje. Na druhou stranu se chová předvídatelně, umí zabít chlapa i divoké prase a operuje ve světě, který mě zajímá. Celé je to ovšem hodně jednooké vítězství.