Jednoho večera na jedné lodi, i další dny a večery na té samé lodi, odtajňuje se šokující románek plný vášnivé erotické energie. Oscar (skvělý Peter Coyote), prostý mrzák upoutaný na vozíček, ale kdysi tušený bonviván a proutník, zasvěcuje suchého Brita do tajů své ložnice a partnerského stavu obecně. Pod „šokující“ slupkou plnou netradičních praktik a odvážných detailů se skrývá vše důležité o sexu i mimo něj a ve skutečnosti to není až tak šokující. Oscarův vztah s Mimi - prodávaný skrze absolutní otevřenost - skrývá jednoduchou metaforu k průběhu běžného manželského soužití – jen je díky své formě zdánlivě hrubý a nepřístupný.

Vůbec ne. Polanskiho vztahový opus v sobě skrývá prazákladní pravdy o uvadání libida, o touze, která vyprchá a o vztahu, který s upadajícím sexem začne být fádní. Mimi s Oscarem proti tomu bojují ze všech sil, ale i oni se sami sobě (přes všechnu lásku) okoukají a začnou si připadat nudní a dokonce odporní. Co s tím? Jde proti tomu bojovat? O co těžší je odpovědět si na tyhle otázky, o to zábavnější je sledovat, kterak upjatý Brit Nigel koulí očima nad každou oplzlostí a staví se k rozhovorům se zdánlivým odporem (on má přece manželský život v pořádku a nepotřebuje takové věci poslouchat!), uvnitř je však spalován touhou prožít s mrzákovou manželkou aspoň jednu explozivní noc plnou vášně.

Polanski zcela vystihuje průběh partnerství, ač nevysvětluje podstatu takového průběhu. Kde se bere touha a vášeň, to je celkem jasné – chuť zcela nového a možná zprvu dokonce zakázaného ovoce ale po několika chodech zevšední a stane se fádní. Hledá se nové ovoce. Neokoukané, čerstvější (a zakázanější), přestože s tím starým není v zásadě nic v nepořádku. Krásně to vystihl Allen v Haně a jejích sestrách, trochu jinou formu tomu lepí Polanski ve svém „skandálním“ dramatu. Pointa je ale vždycky stejná: i když je člověk spokojený, vždycky touží po tom, co mít nemůže a co ho zdánlivě „určitě naplní“ a učiní šťastným (protože spokojenost je jen nudný mezistav).

Téměř hmatatelná erotická energie umocněná elektrizujícím deštěm a nezkrotným burácejícím živlem obepínajícím výletní loď, typově přesné herecké obsazení a zjevná hloubka vyprávění stavějí Hořký měsíc na vrchol k ostatním „vztahovým“ filmům tvůrců, kteří mají odžito a dokáží do tématu vložit všechny své osobní zkušenosti. Není jich mnoho, resp. není mnoho těch, kteří by se jen neplácali ve vodě povrchních sdělení a úsměvných polopravd. Polanski šel mnohem dál než pro těch pár replik a povídkových eskapád. Stvořil mnohovrstevnatou výpověď o tom, jak je partnerský vztah komplikovaný a při vší snaze se dá udělat jen to základní – zbytek je v rukou chemie, které nikdo z nás neporučí.