Jsou mladí, neklidní a mají rádi svůj fotbalový tým. Tak rádi, že si za něj nechají rozbít hlavy od fanoušků konkurence a pokud to přežijí, s úsměvem to zapijí ve své oblíbené putice za hlasitého zpěvu ódy na jejich bohy. Elijah Wood aka Matt Buckner k tomuhle nikdy netíhnul. Studoval si svůj Harvard, psal obsáhlé články a měl klid. Ale jeho spolubydlící, syn vlivného politika, byl pako, a dealoval kokain. Matta vyhodili dva měsíce před promocí a tak se po tom, co s ním vyjebal systém, rozhodl zaskočit za sestrou do Anglie. A dál už to všichni známe – potkal nesprávné lidi, začal chodit na fotbal, padla první rána a už nebylo cesty zpět… tenhle život ho beze zbytku pohltil.

Poznatek číslo jedna: Wood je boží. I když chvílemi stále „froduje“, protože ten hlas prostě má trochu jinde než vychlastaný fotbalový fanoušek, díky jeho drobnému nenápadnému zjevu (ani ta bradka mu neraší pořádně ;) si roli vychutnáte s naprostým ohromením a fascinací. Kdo by si pomyslel, že herec, který byl ideálním kandidátem pro roli nejslavnějšího hobita na světě, bude za nějaký čas kosit hordy dvoumetrových pořízků a poté, co se se zkrvaveným obličejem zvedne z dlažebních kostek, prohlásí něco ve stylu „Poprvé vím, pro co žiju. Je to bolest.“ Jeho postava je ohromně plastická a je na ní přesně krůček po krůčku znát, kterým stádiem právě prochází. A než se z uťápnutého zkrachovalého studenta stane postrach ulic, uplyne opravdu hodně času.

Poznatek číslo dvě: Lexi Alexander je boží. Tahle nenápadná Němka (ano, Němka) se ukázala jako velezdatný režisér, schopný kočírovat s rozvahou a pevnou rukou nejen Wooda, ale všechny ostatní roviny a postavy svého příběhu. Ať jde o rodinný čtyřúhelník, či vztahy v partě, svým charakterům rozumí a nechá je jednat tak racionálně, jak jen to okolnosti dovolí. Neuchyluje se ke zbytečným odbočkám, ani jiným vyprávěcím fíglům, které by natahovaly stopáž za únosnou mez a snaží se film odvyprávět univerzálními prostředky – nemusí znát tamější reálie, zvyky ani slang, abyste poznali, kdo jsou hodní, kdo zlí a co jim právě probíhá hlavou.

Nejsledovanějším a nejpropíranějším středobodem „Chuligánů“ byly už od vydání prvního teaseru brutální bitky tělo na tělo, vedle kterých vypadá bezkontaktní hra na zdravotně postižené v Non Plus Ultras jako nedomrlé batole s kachničkou. I když ve filmu nejsou tyto pasáže hlavním hnacím motorem, tvoří nedílnou část vyprávění – téma násilí se line celým scénářem tak výrazně, až občas tuhne krev v žilách z toho, jak to všichni berou s naprostou samozřejmostí. Vymazlené bitky jsou pak třešničkou na dortu, která musí toto dusno přirozeně završit. Stříká v nich krev, praskají kosti a odehrávají se většinou v suchém betonovém prostředí, ze kterého ruční kamera dokáže vyrobit opravdu sugestivní peklo.

Mohlo by se zdát, že Hooligans projdou s grácií a hrdou desítkou v patách, avšak i oni mají nějaké to „ale“. Tím největším budiž uslzený závěr a z něj plynoucí drsňácké životní vystřízlivění, což naprosto přesně upomíná na happyendy vycházející ze setrvačnosti americké filmové popkultury, které se tu všichni nejen okatě vysmívají, ale přímo ji nesnáší. O to víc jednoho zarazí, když do rozjetého finiše vsadí Alexander zrovna tyhle prostředky a nesnaží se zachovat si svou drsňáckou tvář až do úplného finiše. Protože co si budeme povídat, ortodoxní fotbaloví fans schopní vrazit vám půlku flašky do úsměvu se slovy „Sežer si to, Franto“, ve skutečnosti zase tak rychle neprozřou, jak se nám tu všichni snaží namluvit. Naopak bych si troufl tvrdit, že by zde uvedené činy jen posílily jejich agresi. Ale to je skutečně tak jediný problém, který mě tu tak nějak trápí.

Green Street Hooligans je malá nezávislá ilustrace odvrácené strany života, kterou většina z nás / vás asi nikdy neokusí. A i když vás tohle téma nepřitahuje, zkuste zatnout pěsti a vrhnout se do toho po hlavě. O zuby nepřijdete, od toho tu jsou, byli a vždy budou vaši filmoví hrdinové ;).