Filmy Bennetta Millera mne doposud míjely. Capote i Moneyball jistě disponovaly tzv. oscarovými kvalitami - skvělé herecké výkony, zásadní téma a atmosféra, která by se dala krájet a prodávat za stejně vyšponovanou cenu jako sýr brie. A teď přichází Foxcatcher - film, který není o matematice v baseballu, ale o zápasu (nikoliv wrestlingu, jak ho znáte od Hulka Hogana), excentrických milionářích a zákoutích lidské duše. A já z něj mám i pár dní po zhlédnutí husí kůži, která by se dala změřit pravítkem. Trochu mne mrzí, že český název je Hon na lišku, což vůbec, ale vůbec nedává smysl. Mohlo by se to jmenovat třeba Koně proti opicím nebo Jak jel krysí ksicht na olympiádu. Určitě by přišlo víc lidí a bylo by to logičtější. Tak snad příště...

Hon na lišku: FOTOGALERIE

Foxcatcher je název společnosti a sídla, které vlastní podivínský milionář (v naší měně spíš miliardář) John Du Pont. John pochází ze staré a velmi bohaté rodiny, která kdysi nechutně zbohatla na výrobě střeliva, a žije na farmě se stárnoucí matkou, která tu chová koně, pořádá hony (i na lišky, ano, ale to vidíme v jednom krátkém záběru z dobového dokumentu!) a zjevně je zklamaná tím, že synovým profesním vrcholem bylo to, že si udělal řidičák na helikoptéru. John Du Pont je stárnoucí chlápek s oním krysím ksichtem - dámy prominou, ale přesně o tenhle look se Steve Carell snažil, když trávil denně dvě hodiny v maskérně. S umělým nosem ho pozná jen málokdo a jeho akcent a dikce zcela postrádají komediální podtóny. Proměna je dokonalá. Syn se tedy rozhodne realizovat. Dosadí Ameriku na sportovní trůn v nechlapštějším ze všech sportů. Olympijském zápase.

Snímek je volnou adaptací skutečných událostí, tak jak jsou popsány v autobiografii Marka Schultze (Channing Tatum). Možná se divíte, proč tak zdlouhavě popisuji Carellovu postavu, když na plakátu je hlavně Tatum a je to "jeho" film a příběh. Jenže... setkání s takovým magorem jako je John Du Pont zjevně zanechalo v Markovi a jeho bratru Davidovi (Mark Ruffalo s pár svalnatými kily navíc) pořádný otisk. Existují i další důvody, proč je tenhle film mnohem víc o Du Pontovi a mnohem míň o bratrech Schultzových. Rychle se k nim dostaneme. Teď ale něco k Millerovu režijnímu stylu.

V jiných recenzích se dočtete, že film je ještě kliničtější než fincherovky z nedávné doby. Těžko tomu uvěřit, ale je to pravda. Vyšisované barvy, často absolutní ticho, až na občasná a velmi, velmi účinná klavírní sólíčka minimum dialogů, a přesto dokonalý vhled do hlav všech postav. Napětí je tu vytvářeno oněmi zdánlivě nekonečnými chvilkami trapného ticha, které všichni známe z vlastního života.

Když mluvím o dokonalém vhledu do hlav postav, myslím tím především to, že vám Bennett Miller dává absolutní prostor k tomu, abyste si v nich našli, co potřebujete. Stejně jako Moneyball není o baseballu, Foxcatcher ani náhodou není o zápasení. Tatum i Ruffalo sice poctivě trénovali a pár zápasů, které dokazují, že bratři Schultzovi patřili mezi světovou špičku, se tu najde. Jde ale pouze o kulisu a nástroj k tomu, co se odehrává v pozadí. A to pozadí Millera zjevně vždycky zajímá o něco víc. Chce se dostat za plentu a pokud možno i pod kůži.

Vřele všem doporučuji si o ději nezjišťovat vůbec nic, protože byste se mohli dozvědět až příliš. Snímek je podle skutečných, dostatečně medializovaných událostí z osmdesátých let a zjištění toho, co se odehrálo, byste si mohli zkazit celý třetí akt. Já to naštěstí neudělal a vyšroubování celé situace mne zastihlo zcela nepřipraveného. Snímek je ovšem velmi pomale plynoucí a žádá od diváka aktivní spolupráci při vyplňování prázdných ploch. V první půli klame tělem a soustředí se na Marka Schultze - zápasníka, který žije tak trochu ve stínu úspěšnějšího bratra. Sice má několik mezinárodních titulů a zlato z olympiády, jenže ve sportu, který sponzory nijak nezajímá (to se ostatně nezměnilo dodnes), takže bydlí v malém kamrlíku, baští konzervy a čumí do zdi. Jednoho dne mu ovšem zavolá excentrický miliardář a pozve ho na svou farmu, kde postavil dokonalé zázemí pro trénink na nadcházející světový šampionát a olympiádu.

Mark chce do týmu přizvat i svého bratra, ale jeho rodina už zakořenila jinde, takže se bratři rozdělují - ovšem pouze geograficky a nikoliv duševně, což samozřejmě Du Ponta trochu štve, protože chce být tím jediným mužem v pozadí, který slízne všechny trofeje a smetanu. V tuhle chvíli už důležitost rolí není úplně čitelná, protože se o Du Pontovi dozvídáme mnohem víc. A není to tím, že by byl Carell lepší herec než Tatum. Du Pontova matka - vášnivá chovatelka koní a aristokratka ze staré školy - považuje zápas za přízemní sport několika trénovaných opic. A Mark Schultz tomu popisu bohužel odpovídá - svalnatý čahoun, který toho moc nenamluví, nechá se snadno přemluvit k čemukoliv a je pouhou loutkou miliardářského mecenáše nebo svého bratra. Loutkou, která je frustrovaná, když přestane vyhrávat, protože nechápe, proč se tak děje.

Přehrajte si trailer Těžko říct, jestli se Schultz ve své autobiografii úmyslně držel zpátky nebo je to účelné vykreslení jeho charakteru jako "tupého nástroje", ale o Markovi se vlastně příliš nedozvíte. Rozhodně to ale není výtka, protože ta prázdnota a místy až dětská naivita kombinovaná později se stejně dětskou tvrdohlavostí a záští, je dokonale pochopitelná. A vy přímo cítíte, když vyvstane konflikt mezi Schultzem a Du Pontem, že si miliardář musí pomyslet "že jsem radši netrénoval ty koně, na ty se dá spolehnout". Tenhle příběh ale není o tom, že když přestanete poslušně vyhrávat, strýček Skrblík se na vás naštve. Ne, pokud čekáte schematické vyprávění a nějaké to sportovní napětí, takovou tu scénu, kdy se zápas na poslední chvíli otáčí a hrdina za potlesku všech vyhrává a je odnášen na ramenou svých fanoušků, tak to si radši pusťte remake Karate Kid. A pak šoupejte nohama, když se baví dospělí.

Napotřetí se Millerovi konečně podařilo mne uchvátit a vtáhnout do mimořádně pokřiveného světa, ve kterém minimalismus plní svou funkci a umožňuje mi, abych se podílel na výsledku. Je to zvláštní zadostiučinění, protože máte pocit, že ten film vytváříte spolu s démonickým Carellem a bezchybně obsazeným Tatumem. Zatímco Carell si může být jistý nominací nejen za make-upové martyrium, ale především dokonalý portrét vrstevnaté a rozporuplné postavy, Tatum naopak nic moc nepředvádí a v tom je jeho největší síla. Oba mohou Millerovi poděkovat za to, jak s nimi naložil. Geniální ukázka režisérské práce, která z herců dostává to nejlepší. Carellovi se nikdo nebude smát, Tatuma budou respektovat i ti (=já), kteří ho považovali za herecké dřevo. Protože v tomhle filmu je vyloženě pařez. A tak je to jedině správně.

Filmový minimalismus je většinou na MovieZone sprosté slovo. Taková ta věc, ke které posíláme nespokojené fanoušky akčních filmů. Kdo nechce výbuchy a money shoty, ať si kouká na Tarkovského. A víte co? Občas je docela fajn zamknout mainstream do špajzu a nechat si vybombardovat hlavu tím, jak na sebe pět minut mlčky civí dvě postavy v obýváku z devatenáctého století.