Jsou filmy, které si zaslouží právo na život, přestože jsou špatné – aneb snaha se cení. Jsou filmy, které jsou tak špatné, že si právo na život nezaslouží, aneb tady se necení vůbec nic. A někde mezi tím přešlapují filmy neškodné. Jsou normálně natočené a nevyprávějí o ničem důležitém. Nikomu neublíží, ale není jediný důvod je vidět. Občas se jim také říká zbytečné a hrají v nich překvapivě dost často herci, kteří i v rámci vymezeného žánru mají na triku mnohem lepší a komerčně úspěšnější filmy (R. Z. má svůj Deník Bridget Jonesové).

Pro modré (kteří vždycky vědí) asi nebude velký problém odhalit, do které skupiny se prokousala Holka z města. Je to film, který vypráví roztomilý příběh o rozpustilé holce z města, která dostala „za odměnu“ vyřizování práce v pobočce v Minnesotě. Pokud vám to samo o sobě nepřijde legrační, pak vězte, že Američanům ano. Minnesota je synonymum pro vidlákov, kde je pořád zima, žijí tam jednodušší lidé, kteří věří v Ježíše, a zpívá se tam country o chlápcích, co pijí pivo a jezdí v pickupech. Ano, tohle má být legrační a nese to s sebou obvyklou dávku trapasů, kdy holka z města nemá teplé oblečení, holka z města neví, jak se zapalují kamna, a holka z města tohle a támhleto. A pak je tu pan Úžasný, do kterého se hrdinka zamiluje, a pak už to všichni známe – ve chvíli, kdy si padne do náruče s minnesotskými domorodci, je nutna je všechny vyhodit z práce a přijít i o svůj ideální vztah, na který se tak upnula. Řešení? Vaření pudinku, jakožto léku na všechny bolístky... ehm.

Ano, tady končí všechna sranda. Holka z města je tak naivní, že prodává své pravdy skrze pudinkový nářez druhé cenové a postavy, které navenek neumějí do pěti počítat, ale „uvnitř jsou jistě velice hodné“. Nepochybně by z toho šla vykouzlit komedie, která by na téhle poetice vystavěla poctivý lidský příběh (nebo byla aspoň trochu vtipná jako Holka na roztrhání), banda z Holky z města je však jen houfem samoúčelně načrtnutých charakterů, která si jednorázově odbude svá ponaučení a pak bez vývoje kamsi zmizí. Zbývá tu jen sada okoukaných situací, kterými se hrdinka musí proplést ke zdárnému cíli a které lemují více či méně prázdné a naprosto nezajímavé glosy. Nelze tvrdit, že jsou trapné – prostě jen úplně míjejí cíl.

Dánský režisér Jonas Elmer příliš neví kudy kam a zjevně viděl příliš romantických komedií z venkova na to, aby dokázal s odstupem posoudit, jestli jeho film je nebo není srozumitelný a jakkoliv zajímavý. Vznikla tak bohužel hodně smutná komedie o tom, že Renée Zellweger může mít opravdu slabé herecké chvilky a že nestačí vedle sebe postavit dva lidi a čekat, až se do toho sami nějakou zažerou. A všechny ty pudinky a rozhovory o nich jsou neskonale protivné a nepůsobí roztomile v jakémkoliv ohledu. Film se občas dokonce tváří jako striktně ženský, ale ani takový ve skutečnosti není. Není ničím a ani ta skutečnost sama o sobě není zajímavá. Zkrátka a dobře – zbytečný film. A to říkám jako člověk, který (pokud možno roztomile naivní) romantické komedie preferuje před jakýmkoliv jiným žánrem.