Případ heparinového vraha naplnil českou společnost posvátnou fascinací zlem, smrtí a lidskou ignorancí. Sousto pro bulvár i pro solidní média. Lze-li film Dana Svátka za něco pochválit, pak nepochybně za to, že se rozhodl téma pojmout bez senzačního pozlátka a nuceného protlačování „reality“ na úkor „fikce“. Jeho drama je spíše než rekonstrukcí heparinových vražd pokusem o náhled do duše člověka, ze kterého se stane śériový vrah. Nejen v tomto ohledu se člověku na mysl vkrádá jiný letošní český film – Ševčíkův Normal.

Hynek je neúspěšným adeptem medicíny, který už od dětství fascinovaně přihlíží lidskému utrpení a posvátné hrůze ze smrti. Když nemůže lidem pomoci jako lékař, přijímá místo sanitáře v odpudivě ponuré nemocnici, kde pro samé šetření nemají (zřejmě) ani na žárovky. Podivnou shodou okolností se ze zjevně mentálně narušeného, avšak pohledného mladíka stává obávaná stvůra, která rozdává eutanázii na potkání. Dan Svátek ve svém hrdinovi vidí jak narušenou osobnost, tak člověka zmítaného zcela běžnými pocity jako je závist a žárlivost. Bohužel kádrový profil jeho zrůdy-nezrůdy se zcela rozpouští v bezhlavém dramaturgickém guláši.

Pokud něco vystihuje dojem z recenzovaného snímku, je to sterilita, chlad a neucelenost. Svátek zvolil podobně jako Ševčík v Normalu silně stylizovaný vizuál – barokní šerosvit, depresivní zelený filtr, občasné zkomolení perspektivy. Podobně jako Ševčík tlačí formální stránku nad obsah, ale na rozdíl od svého kolegy se nedostane ani o píď za hranici naprosté rutiny, nenápaditosti a samoúčelnosti. Ponuré a odlidštěné prostředí nemocnice sice působí sugestivně, ale naprosto sterilizuje jakékoli drama. Hrdinové se pohybují ve vykachličkovaném a špatně nasvíceném vzduchoprázdnu, v němž často konají i mluví pro efekt, bez promyšlené a jasně vystižené motivace. Jejich promluvy se potácejí mezi celkem ucházející autenticitou a papírem šustící škrobeností, která v rozhodujících chvílích podráží nohy snaze charakterizovat postavy a jejich vnitřní pohnutky.

Stavebním kamenem Svátkova filmu je afekt, který podkopává jakékoli vnitřní napětí. Zajímavá myšlenka vykreslit portrét smrtí posedlého sanitáře se potápí ve spirále výkřiků, přehnaných gest a nepřesvědčivých epizod, kterým chybí kauzalita tolik potřebná pro to, aby si divák sestavil smysluplné poselství. Hodinu nevíš naznačuje několik možných variant Hynkovy deformace, žádná z nich však nemá ani logiku, ani jakýkoli náznak vývoje tak důležitý pro dramatickou stavbu snímku. Drobivou psychologii hlavní postavy ještě posiluje podání Václava Jiráčka, které postrádá jednotící koncepci. Bezesporu charismatický herec marnivě žongluje výrazovými rejstříky, aniž by však vytvořil něco jako soudržný psychologický portrét.

Patetické truchlohry Varhana Orchestroviče Bauera s přehnanou vervou dokreslují chaotické a překombinované dění na plátně. Hodinu nevíš sice neuráží třeskutým amatérismem, ale vzhledem k závažnosti tématu občas svojí bezzubostí nechtěně rozesmívá. Nepřináší naprosto žádné sdělení, žádný poznatek, žádný silný zážitek. I potenciálně působivé momenty vražd postrádají kýžené vyznění a stávají se mechanickým aktem brutality, pro níž neexistuje vysvětlení. A co je horší – ani dostatečná motivace se po takovém vysvětlení ptát.

Pokud za poselství Svátkova filmu nebereme značně schematickou invektivu na adresu českého zdravotnictví, nezbývá nic než nezvládnutý příběh člověka, který propadl vášni zabíjet. Chodit na něj je asi stejně smysluplné, jako hledat filozofickou podstatu umírání v textech Martina Maxy. Nakonec tak nejvykutálenějším tahem zůstává úděsná titulní skladba Richarda Müllera. Podobně jako celý film i ona předkládá bezhlavý slepenec velkých slov, které se jakž takž rýmují, ale valný smysl nedávají.