Je hlídačem vlaků a zároveň hlídačem vlastní ženy. Oboje se dá v kontextu filmu postavit na stejnou kolej – není to v tomhle zapomenutém kusu země, na kterou si Bůh zřejmě zasedl, o nic větší zábava než sledovat padání sněhu. Josef Douša to ale dělá, protože mu nic jiného nezbývá. A pokud se s ním rozhodnete strávit celých sto minut času, skončíte úplně stejně. Tedy budete hlídat vlaky i jeho ženu a bude to docela nuda.

Renčův poslední film je plný zvláštních protikladů. Režisér měl k dispozici dobré téma, v hlavní roli Karla Rodena, po ruce zkušeného scenáristu (plus sebe sama ve stejné úloze) a skvělý film z roku 1937, který stojí Hlídačovi předlohou. Výsledek pro rok 2008? Smutný obrázek neumětelství se s tím jakkoliv poprat, ba co víc, smutný příklad toho, jak se další nadějný režisér definitivně řítí do pekel. Kde jsou tyhle časy? Má to bohužel desetkrát větší atmosféru než celý Hlídač, který má mnohem více času si ji pečlivě budovat.

Hlavní problém Renčova filmu tkví v malé schopnosti poskládat příběh do srozumitelné formy, správným způsobem ho dramatizovat a učinit ho pochopitelným v širším kontextu a ne pouze jednotlivých fragmentech (a ani tam to není žádná sláva). Motivace postav jsou načrtnuté zcela zběžně, konané skutky tedy často nepochopitelné. Úmysly konat dobro či zlo nemá ve výrazu vepsáno skoro nikdo, přesto se všichni tváří, jako byste je měli dávno znát a vědět, co od nich očekávat. Vyprávění začíná rychle, pak se přestane odvíjet a najednou jedním úderem končí. Rozvleklé momentky chtějí vyvolat pocit sounáležitosti s krajinou i tamějšími obyvateli, ale s prvním špatně nasazeným postsynchronem všechno padá pod stůl. Zpožděné nalévání tekutiny, zvuk ťapání po schodech posunutý o celou  vteřinu – vážně jsem takový puntíčkář nebo je normální, aby takové detaily byly v pořádku a nevytrhávaly diváka z děje?

Jedním z hlavních kamenů úrazu je i diskutabilní časová posloupnost. Film skáče z přítomnosti do minulosti bez zjevných pravidel a takřka náhodně; Renč měl zjevně dobrý nápad a v rukávu natočených spoustu válečných scén, které hodlal efektivně zúročit, ale najednou nějak nevěděl, kam je navěsit do samotného nosného příběhu. Výsledkem je poněkud zmatená koláž náhodných výletů do minulosti v zákopech i mimo něj, které se nedají přesně chronologicky seřadit a vlastně nevíte, co mají v tom daném okamžiku říci (že má Douša válečná traumata, to už přece dávno víme). Mnohem závažnější logické zádrhely však spočívají i v rovině přítomnosti. Po jednom vyhroceném konfliktu Douša versus hrobník, který příběh správným způsobem nastartuje a přirozeně se poté očekává, že nás Renč nechá nahlédnout do každého dalšího dne, jestli nebude mít nějaký dozvuk, přichází najednou skok o 8 měsíců dopředu a jistá jiná událost. Přitom se jasně nabízí otázka, jak mladý hrobník vydržel 8 měsíců neprovokovat a nedráždit (Doušu i jeho ženu), přestože to dělá celý zbytek filmu před i po rvačce i přes mnohem závažnější pohrůžky. V tomhle ohledu Renč absolutně nezvládá vcítit se do diváka. Vidí scénu, na ní herce, přečte si scénář a prostě točí. Bohužel zjevně strávil s látkou tolik času, že mu jisté věci přijdou normální a pochopitelné, zatímco divákovi vůbec.

Když už jsme u těch herců, Karel Roden do tohohle filmu jednoznačně nepatří. Resp. lépe – tenhle film nepatří ke Karlu Rodenovi. Josef Douša je postavou v psychologickém rozkladu niterních rozměrů a Karel Roden ho hraje přesně tak, jak by měl, kdyby mu Filip Renč připravil odpovídající žánrový film. Uvěřitelný a pochopitelný charakter, který se smaží ve vlastní šťávě, je zhrzený, ale jede dál, protože to přece nevzdá, smutně kontrastuje s ochotnickým divadlem, jehož hraní se zhostili všichni zbylí obyvatelé depresivní vesničky. U herců ve vedlejších rolích tahle situace tolik nepálí a dá se nad nimi mávnout rukou, ale u jednoho z vrcholů milostného trojúhleníku je to rána podpás. Může být mladý hrobník Ferda někdy Doušovi důstojným soupeřem, přestože je viditelně na mnohem nižší intelektuální úrovni (čím zaujal Doušovu ženu už první (!) den po příjezdu natolik, že se s ním vyspala?), napsané má úplně nesmyslné dialogy a přehrává jako na pódiu? Hlídač je pěknou ukázkou toho, co všechno se vejde pod teoretickou střechu dramatu – na rozdíl od tragédie tu však komedie nemá co dělat. A Renč k ní bohužel se zbytkem ansámblu inklinuje. Roden si o to víc zasluhuje Českého lva – tuhle hereckou frašku překoná jedním mávnutím ruky a dvěma charakterními výrazy.

A tak tu máme dva filmy. Jeden, kde se Roden snaží vypořádat se svými traumaty a vychytrale i poníženě předstupuje před tu podivnou skvadru, která hraje druhý film – televizní epizodu o útrpném životě na venkově, který vlastně není na pohled tak útrpný, ale hezky to zní a je tu přece spousta „depresivního“ sněhu. První film trvá deset minut a je kvalitní povídkou, kterou bych si kdykoliv dal znovu. Druhý film je – zdržme se jakýchkoliv sofistikovaných popisů – špatně natočená nuda, kde selhává vše od vedení herců po hudební složku (ve chvílích největšího dramatu nastupuje hudební motiv velmi podobný úvodu Spěváčkových Hodně Divných Příběhů, posuďte sami, jestli je to dobrá vizitka). Spolu to nedrží ani omylem a obávám se, že kdyby někdo vzal prvních deset a posledních patnáct, vznikl po všech stránkách kvalitnější film, který by si to kino zasloužil. Hlídač v současné podobě měl jít rovnou tam, kam si ho Česká Televize svou většinovou produkční účastí sama s předstihem pozvala – do televize. Tam bude Doušovi vždycky líp, dejte na mě.