Několikrát mi při sledování Hidden Strike přišly na mysl direct-to-video seagalovky pro nenáročné publikum, které si koupilo DVD v trafice a v půlce stopáže marně filozofuje nad tím, zda dvoumetrákový Seagal klestící si rukama cestu rumunskými hvozdy a komparsem, dokáže přeskočit laťku stanovenou jeho osmdesátkovými akčňáky. 

Odpověď všichni známe, ale v případě Hidden Strike je řešení podobné otázky složitější. Jackiemu Chanovi už totiž táhne na sedmdesát, jakkoliv Hidden Strike, známý též jako Project X-Traction, Ex-Baghdad, Project X, nebo SNAFU, točil už před pěti lety. Původně se tu měl jako šéf speciálních jednotek, pověřený extrakcí pracovníků ropné plošiny, objevit po boku Sylvestera Stallonea, ale ten nakonec odmítnul, takže se role ujal John Cena. Kontrast postaršího, ale stále ohebného Asiata a zasmušilého hromotluka funguje. Cena je navíc náturou komediant, takže jsou tu okamžiky, kdy si ti dva celkem notují. 

Rád bych ale znovu a znovu upozornil, že na mnohokrát odkládaný a zjevně i přestříhávaný projekt lze koukat pozitivně jen s notně přimhouřenýma očima. Režisér Scott Waugh (Need for Speed, bohužel i chystaná čtyřka Expendables) je sice podobně jako jeho brácha Ric Roman Waugh původní profesí kaskadér, ale pro natáčení akčních filmů prostě a jednoduše vlohy nemá. A vlastně bych ho nenechal točit filmy jako takové, což rozhodně není dobrá zpráva pro ty Postradatelné se Slyem. Waughovy filmy jsou často bez ladu a skladu, se zbytečně neposednou kamerou, která v tomto případě akcentuje ošlivé obrazové filtry a především nadužívání CGI.

Film se odehrává někde v Emirátech, odkud Chanova speciální jednotka zachraňuje pracovníky ropné plošiny, na níž útočí místní žoldáci, ke kterým se s vidinou snadného zisku a šance zachránit přísun vody pro „svou” vesnici přidá i postava Johna Ceny. Zcela zjevně se natáčelo v Číně, což se maskuje právě těžkým vizuálním make-upem, ale co víc, kdykoliv je to jen trochu možné, sahá se po digitálních efektech. Exteriér ropné stanice, kolona autobusů snímaná z výšky, velké a barevné výbuchy, buginy poletující vzduchem jako v Šíleném Maxovi. 

To vše je lacině renderováno způsobem, který po letech nakoukávání tamní kinematografie považuji skoro až za asijský fetiš. Nevěřím, že by to neuměli lépe, ale jim to takhle prostě stačí, protože preferují kvantitu a měřítko před kvalitou. Scott Waugh se téhle poptávce ochotně podvolil a snímek skřípe zejména ve chvíli, kdy autentické kaskadérské kousky musí kombinovat s průhledným digibordelem. Akci však tahají nahoru dvě věci – Jackieho kaskadérská parta a epický soundtrack. Prvně jmenovaní stále patří k nejlepším a kdykoliv dojde na boj holýma rukama, je na co koukat, to druhé je sice žánrová rutina, ale ve slabších okamžicích výrazně nápomocná. 

Kvůli bitkám samotným asi film za vyložené doporučení nestojí. Krátký duel s Cenou je fajn (a zdobí trailerovou kampaň), finální pošťuchování je snesitelné, a především poměrně dlouhé, takže pokud chcete jen zabít letní večer nějakou tuctovkou, v níž běhá malý, věčně nervózní Asiat a obrovitý, občas vtipný wrestler, tak vlastně za své peníze/čas dostanete poměrně dost muziky. 

Jak moc kvalitní je interpret, to už si musíte rozebrat sami, ale je tu důvod, proč tenhle pět let sušený americko-asijský kočkopes odkoupil pro mezinárodní distribuci Netflix. On totiž může z problematického béčka udělat globální hit – tyhle retroakčňáky umí prodat jako „film týdne” a nachytat na ně pozdně noční publikum, které potřebuje něčím vymazat hlavu po celodenní šichtě. Záblesky chemie mezi Chanem a Cenou tu jsou, ale nutno dodat, že nejvtipnější je Cena ve vystřižených a nepovedených scénách během závěrečných titulků. Příliš pozdě, příliš málo, ale přesto jeho komediální timing zas a znovu potěší. Jackie už jede spíše přísného tatíka, co si občas kopne nebo někam doběhne, ale do vážnějších akcí či kaskadérských kousků už se nepouští. Od stárnoucího klauna kung-fu publikum stále žádá další a další krkolomné atrakce, ale minimálně v tomhle ohledu má Chan na stará kolena rozum.

Na co narážím? Asi tušíte, jakkoliv čínská politická agitka skrz tenhle film zrovna moc neprosvítá (ne že by to Netflix zastavilo), jedná se primárně o tamní blockbuster, ozdobený globální omítkou amerického režiséra a filmové hvězdy. Cena se od doby natáčení stihnul patřičně proslavit v nejvyšších patrech Hollywoodu, což snímku jistě pomůže u amerického publika. Stále však jde o místy pomýlené béčko s mimořádně slabým záporákem (Pilou Asbaek nemá ani talent, ani charisma, jeho agent však statečně přehlíží obojí a neustále ho tlačí do dalších rolí), místy až směšnou imitací západních vzorů a drncajícím dějem, do kterého se zjevně hodně stříhalo. 

Není výjimkou, že scéna skončí uprostřed dialogu a území obklíčeného nepřáteli, aby se střihem hrdinové přenesli do nějakého stavení desítky kilometrů daleko, kde v bezpečí diskutují plány dalšího postupu. Smířený divák, co už dávno překonal zbrklý první akt, však při podobné gymnastice už jen pokýve hlavou a očekává další akční scénu, v níž na Cenu padá obří betonová věž, případně padá Cena na Jackieho. Škody na zdraví a majetku jsou v obou případech srovnatelné, ale hlavně že je to barevné a hýbe se to.

Přehrajte si trailer Nepopírám, že přes všechny výtky jsem byl vlastně překvapený, že Hidden Strike drží po problematické produkci pohromadě a evokuje videobéčka devadesátých let. Pro ty mám přirozeně slabost, protože mě jejich moderní verze (jakkoliv nezáměrné) tak trochu vrací do dětství. Snímek surfuje na žiletkově tenké hraně mezi absolutním blábolem a banální akční blbinou, co kličkuje mezi očekáváním a uspokojením. Kdo očekává film, co má hlavu a patu, případně akci, o které se bude mluvit ještě v prosinci, ten je na špatné adrese. Ale jestli jste někdy přišli do videopůjčovny a prostě naslepo vzali libovolnou kazetu, na jejímž obalu protagonista dokázal kopnout nad pás a nápis měl dvoubarevný pseudo3D efekt, tak budete jako doma.