Na Hlavy státu jsem se musím říct vyloženě těšil. John Cena je v akční podobě roztomilý, protože od něj coby hromotluka nečekáte vyloženě komediální timing (i proto jsem chválil Jackpot). To je změna proti Arniemu, který bylo často vtipný spíš omylem. Ale nestal se prezidentem, protože nebyl rodilý Američan. To Cenovi nepřekáží (na stříbrném plátně… zatím), ovšem pomrknutí na Arnieho tu je, protože Cenova postava je bývalá filmová hvězda. To mu mají ostatní státníci za zlé, v čele s opravdovým akčním hrdinou, bývalým členem speciálních jednotek a britským premiérem v podání Idrise Elby. Ti dva na sebe naráží na mezinárodních konferencích lokty, zvlášť když řeší zpackanou akci CIA a MI6, při které na festivalu rajčatových válek neteče jen červená rajská, ale i opravdová krev agentů. Odtud potud solidní výkop nového trháku Ilji Najšullera (Nikdo, Hardcore Henry). Od rajčat zaflákaná Priyanka Chopra naštěstí přežije (to není spoiler), takže máme mezi dvěma bejky vítanou něžnou, ale jaksepatří akční vsuvku a… film může začít.

Heads of State už od ukázek vypadají jako “další high concept akčňák”, v němž vytříbená choreografie hraje větší roli než ostrovtipné hlášky. Akce střídá akci, dialogy jsou krátké a vlastně ničemu neslouží, důležité je se nějak doklopýtat k další atrakci). Přesto jsem Najšullerovi bezmezně věřil. A skutečně, v akčních scénách, kterých je mnoho, se mu daří bezpracně orchestrovat zajímavé okamžiky, buduje si charakter záporáckých pěšáků, co znovu a znovu vstávají z trosek, aby naše hrdiny pronásledovali napříč kontinenty. Jenže po spravedlivém spánku už si z toho pamatuju skutečně jen pár akčních momentů (včetně rambovského Jacka Quaida, ten kluk mě letos velmi baví). Všechno ostatní je zoufale zaměnitelné.

Hlavy státu: FOTOGALERIE

Najšuller možná září, když létají pěsti, auta a zásobníky, ale co naplat, zbytku filmu zoufale chybí humor a fištrón. Špičkování Ceny a Elby možná funguje, protože mají oba dost charismatu, ale v dialozích chybí ta hrana a zdání něčeho velkého, co by člověk očekával v osmdesátkách či devadesátkách, když se sejdou dvě velké persóny žánru. Především ale Hlavám státu podsekává nohy onen nanicovatý vizuál, kdy všechno vypadá digitálně, desaturovaně a kýčovitě zároveň, jako kdyby v postprodukci někdo náhodně otočil kolečkem barevné palety. V komornějších scénách, kdy na sebe pár lidí střílí, to ještě snesete, ale jakmile se k zemi řítí neovladatelné letadlo či vrtulník, případně sledujete honičku napříč městem, máte oprávněné obavy, že všichni sedí v měkkém objetí greenscreenu a už se těší, až někdo zařve stop a oni budou moct jít na kafe.

Možná jsem si toho víc všímal, protože zápletka s vševidoucím satelitem, jenž ovládne generický ruský záporák (zcela znuděný Paddy Considine - člověk, který se mi skoro do žádné role na první pohled nehodí a tady tomu není jinak). Počet průhledných zvratů a nekonečných vln mužikovských komparsistů s AKčky je až ubíjející, protože děj je vystavěný neuvěřitelně mechanicky a vy už máte po osmdesáti minutách pocit, že úprk hlavních hrdinů za “uvedením situace na pravou míru” nabírá zcela zbytečné okliky, jen aby bylo na co narafičit další akční jednohubky.

Mustr dvouaněcohodinových akčních filmů, co by měly za starých dobrých časů maximálně stominutovou stopáž, jsem ale ochoten vzít na milost, stejně jako nablblost a předvídatelnost linky s víceprezidentkou, co usilovně hledá ztracenou hlavu státu. Ani křečovitá reflexe geopolitiky a kritika MAGA hnutí nezakryje, jak chatrně je to celé poskládané. Tohle není další Air Force One nebo Smrtonosná past 3. Tohle je stravitelné akční béčko, co vysílá Nova po desáté, a vy ho slupnete, protože áčka z kin už jste viděli třikrát a chcete mermomocí něco nového, nebo alespoň zatím neviděného.

Stravitelné, pokud tedy budete ignorovat všechny ty klišé coby pomyslné kůstky, co se vám ochotně zaseknou při konzumaci do krku. Co jiného čekat od scenáristů seriálové Citadely. Bez ní bychom dost možná Hlavy státu ani neměli, ale Applebaum a Nemec jsou bohužel hmatatelní i přes Najšullerovu řemeslně zručnou akční omítku. Hardcore Henry a Nikdo jsou devadesátiminutové přímočaré sprinty, tohle je překážkový běh, kde se při každém skoku o atleta vyloženě bojíte. Ještě včera bych vám řekl, že bych si to dal klidně v kině. Jenže včera není dnes. Ani tváří v tvář zbabraným žánrovým blockbusterům letos totiž Heads of State ve výsledku nepůsobí jinak než jako “typická akční netflixovka”. 

Možná už doufám marně, že tohle prokletí změní sequel Nikdo, který vypadá jako vítaná dovolená od těch překombinovaných vykosťovaček, které jsou buď moc intenzivní nebo rádoby progresivní. Zapamatovatelné nejsou určitě a rozhodně to není tím, že zamlada bylo “contentu” míň a my měli čas se nad filmy rozplývat celé léto. Houby! Každý víkend ve videopůjčovně jiná akční klasika, ze které si ty hlášky a momenty pamatuju dodnes. Byl jsem dítě, tehdy jsem si pamatoval i všechny texty písniček a reklamních jinglů, ale moje představivost selhává, když si mám malovat, jak budou tihle dva novými idoly dnešních adolescentů. Na to je jejich film, jakkoliv řemeslně ukotvený, příliš prázdný, příliš vykonstruovaný a v principu vrcholně neupřímný. 

O Hlavách státu mluvíme i ve Filmech v síti

Přehrajte si trailer Před deseti lety bych nadával, že akčních filmů je málo a všude je to samý komiksák. Teď bych po tom jarním ataku raději odložil pistole a šel na nějaké komorní drama, kde (si) nikdo (z) nikoho nestřílí. Únava materiálu, únava publika. Jenže ono je asi těžké přestat, když se pořád bojíte, že jste na pokraji vymření.