Zavřete ho! Zničte ho! Hlavně mu proboha nedovolte točit další filmy! Takhle nějak pořvávali na adresu Adama Shankmana požírači pohyblivých obrázků, jichž se dotkly toxické „komedie“ Dům naruby, Dvanáct do tuctu 2, Ochránce nebo Svatby podle Mary. Co film, to uchechtaný zájezd do pekla, v němž vás Lucifer nabere okamžitě na vidle a utopí vás ve vývaru z těch nejunylejších a nejotravnějších hollywoodských postupů. Tenhle chlapík že si dovolí remakovat populární „Lak na vlasy“ od Johna Waterse? Pak budeme určitě lamentovat nad další látkou, jíž vrchní prznitel změnil v bezpohlavní ostudu, u níž se bude bavit jen ona příkladná průměrná americká rodina žvýkající hamburger. Anebo ne?

NE! Můžeme plesat nad hudbou a dokonale ladícími kostýmy, ale každý takový výčet pochval musí beztak začínat i končit u suverénního režijního vedení, jemuž se hrozně těžko něco vytýká. Vážně. Nevzpomínám si, že by v posledních pěti letech zažil filmový střední proud tak ukázkové zmrtvýchvstání. I když, zmrtvýchvstání... Shankman coby režisér nikdy ničím nepřesvědčil, protože setrvával u idiotských komedií, v nichž Vin Diesel kojí nemluvňata a pes Steva Martina sexuálně obtěžuje Carmen Electru. Neválel se pět filmů v příslovečném popelu, on byl doopravdy oním popelem, kterým byste leda posypali hrob Inteligentní americké komedii. Jenže dnes se Shankman může vysmát i tomu fénixovi. Jeho příslovečné znovuoživení bylo přeci tak obyčejné.

Samozřejmě, všechno má svůj důvod. Zákony akce a reakce a zachování hmotnosti platí i v Hollywoodu (nemluvíme-li zrovna o Krychli v Transformerech), vzestup Shankmana-režiséra se proto i bez znalosti zákulisí snadno „svaluje“ na návrat Shankmana-choreografa. Chlapíka, co jednoduše umí. Jeho aranžmá hudebních čísel nezná slabin. A to i bez pádícího střihu a videoklipových berliček, kterými si posledně tolik vypomáhal třeba Bill Condon v Dreamgirls. Shankman pracuje s ohledem na žánr mnohem poctivěji, když zalidní scénu, roztančí ji a jen v uměřených intervalech do ní futruje dynamiku pomocí „klipařsky“ zběsilé montáže. Všechna vystoupení jsou přitom doslova strhující, nádherně přehledná, nepřeplácaná, a ještě zvládají gradovat v duchu klasických „all singin’, all dancin’“ bijáků, kdy od zpívající holčiny stoupáme až k trsající ulici s ohňostrojem na nebi.

Nedobelhal jsem se sice na Broadway, na základě přímého srovnání s Watersovým originálem ale předpokládám, že právě na divadle nalili do Hairspraye spoustu nové muziky, díky které se v druhé polovině prakticky přechází ze songu do songu. Hudba v novém Hairsprayi navíc výrazně „zčernala“, díky čemuž jsou stylové míchanice popíku, r'n'b a rock'n'rollu výrazně nakažlivější. Nestyďte se za spokojený úsměv a rozvibrované prsty. Ani v nevědomém podupávání do rytmu nebudete sami. Ano, v té uličce jste s Travoltovou mamčou tancovat nemuseli, ale stanou se trapnější věci...

Všechny spontánní tělesné reakce jsou výsledkem Shankmanovy precizní režie, díky níž se sklouzává z jedné okouzlující pasáže do druhé, aniž by si člověk stačil oddechnout. Bohužel, našinec možná podlehne všem těm pestrobarevným hábitům, lekne se Johna v ženském hábitu a odpálí Hairspray jako dementní kýč, v němž se kdo ví proč tancuje v zájmu rasové integrace. Shankmanova verze si na takovéhle zacházení tak trochu sama naběhla, protože satirický rozměr Hairspraye, už v originále dosti jemný, režisér ještě změkčil a vlastně zredukoval na nafrněnou Michelle Pfeiffer a její dcerku, anální alpinistku. Docela chápu, že část publika může brát idealismus malé Tracy smrtelně vážně a lamentovat nad další hloupou kýčařinou, v níž se celá Amerika 60. let raduje před televizními kamerami nad koncem segragace. Za sebe můžu říct, že jakmile vidíte originál, ve kterém si královna krásy vymačkává beďary, což je ozvučeno úplně stejně jako první romantické polibky náctiletých, nic z Hairspraye už nebudete nikdy vnímat seriózně. Naopak, celý ten do sebe uzavřený kolotoč, v němž transsexuála Divinea nahrazuje John Travolta a v němž se tradičně objevuje v hlavní roli neznámá baculka, vám připadne spíš jako roztomilá popkulturní hříčka.

Nicméně, i bez znalosti pozadí má Shankmanova špičková ukázka muzikálového řemesla čím oslovit. Jakkoliv je většinou emocionálně odtažitá (kdo by se sžil s trsající tlusťoškou, která se chce předvádět v televizi?), zvládá obměkčit laškovným duetem dcery s mámou anebo romantickou zpovědí okoralého manželského páru (a to prosím obě dámy hraje právě Travolta). Jakkoliv v ní hraje Amanda Bynes, Queen Latifah nebo James Marsden, nemá jedinou slabinu na hereckých/pěveckých postech. A jakkoliv se vlastně bavíme o blbůstce, jíž oproti předloze kdosi příliš úhledně načesal, nedělá mi potíže vlepit jí málem maximální příděl hvězdiček. Na podmanivější a energičtější muzikál si počkáme dlouhá léta. Věřte mi a mazejte do kina.

P.S.: A Michelle je samozřejmě ještě větší šťabajzna než ve Hvězdném prachu. :-)